Přihlášení
Nick:
Heslo:
Trvalé přihlášení

Registrace Zapomenuté heslo

Rozhovor s Hanou Hindrákovou

Sdílej na Facebooku

Autor: admin

Vloženo: 11.06.2014

Publikováno: 11.06.2014 21:37

Kategorie: Ostatní -> Sdělení

Anotace: Přinášíme vám rozhovor se spisovatelkou Hanou Hindrákovou, autorkou knih V nitru skotské divočiny, V zemi ptáka kiwi, Na konci světa, Děti nikoho, Karibu Keňa a románu Dobrovolnice.

Hana Hindráková přijala čestné pozvání na portál Pište-povídky.cz jako host.

Můžete ji tak pod tímto rozhovorem sami položit svou otázku, zeptat se na cokoliv, co vás zajímá.

Dobrý den, Hanko.

Děkuji za příležitost rozhovoru s Vámi. Procházel jsem si Váš autorský web www.hindrakova.cz a mám na Vás několik otázek

 

 

Jak jste se dostala k psaní? Co bylo hlavní motivací k napsání první knihy ?

 

„Píši už dlouho. Psaní mě bavilo už od základky. Na střední škole jsem se pustila do psaní románu pro dívky. Následovaly deníky z cest. Největším impulsem ale byly zážitky z mé dobrovolnické mise v Keni.“

 

Jak dlouhá byla cesta k psaní knížek o Keni?

 

„Docela dlouhá. K napsání první knihy jsem se rozhodla až po třetí cestě do Keni.“

 

Na kolik je obsah vašich knih smyšlený a na kolik se jedná o autobiografické prvky?

 

„Půl na půl.“

 

Jste hlavně spisovatelkou, cestovatelkou, dobrovolnicí? Za co se považujete?

 

„Mým cílem je věnovat se hlavně psaní. “

 

Vaším hlavním mottem je dávat nám, čtenářům, radost a naději. Myslíte, že se Vám to daří? Jaké jsou ohlasy na vaši tvorbu?

 

„Chodí mi maily i dopisy. Ohlasy jsou v drtivé většině velmi pozitivní, což mě motivuje v mé další práci. “

 

Z vašeho webu je patrné, že máte za sebou celou řadu úspěchů…  Kterého si ceníte nejvíce a proč?

 

„Nejvíce si cením výhry v soutěži Mám talent. “

 

Od roku 2011 jste vydala už 6 knih. Jste tedy nesmírně literárně plodná. Ke které knize máte největší (nejhlubší osobní vztah)?

 

„Nejhlubší vztah mám ke knize Děti nikoho.

Nejoblíbenější je pro mě kniha Dobrovolnice. “

 

Podařilo se vám vydat 2 své knihy, které jste právě zmínila, u renomovaného vydavatelství Alpress. Jak moc to bylo těžké? Jak těžké je v dnešní době vydat knihu a stát se spisovatelem?

 

„Nejprve odmítnutí, potom radost. Spousta dřiny a vůle jít za svým snem. “

 

Která Vaše kniha je neprodávanější, můžete-li prozradit?

 

„Děti nikoho. “

 

Jak vidíte svou budoucnost? Co je vaším cílem?

 

„Do konce srpna bych ráda dopsala román Očarovaná na kterém nyní pracuji. A také další knihu s názvem Lovci lebek. “

 

Znáte projekt Pište-povídky.cz? Jak se vám líbí? jaký na něj máte názor? Čtete některého z autorů?

 

„Je to dobrý projekt pro začínající autory. Dává příležitost získat důležitou zpětnou vazbu na tvorbu.

P.F.Zarken

 

Co byste doporučila, poradila začínajícím autorům, kteří mají třeba podobný sen jako jste měla vy – jednou vydat vlastní  knihu?

 

„Musí být vytrvalí, nesmí se nechat ničím odradit. “

 

Děkuji za rozhovor.

 




Hlasovaní jako ve škole (1 - nejlepší, 5 - nejhorší)Hodnocení: 1 (2 hlasů)

Nepochopeny - 1zolik - 1

přečíst později

Komentáře

HankaHindrakova | + 0 / 0
13.06.2014-7:45
Jindro, to rozhodně :-)
HankaHindrakova | + 0 / 0
13.06.2014-7:44
Dobré ráno Fiono, když se knížka dostane do knihkupectví, mám z toho velkou radost a zároveň mě mrzí, že práce na knize už skončila. Kdybych se měla vyjádřit jedním známým citátem, tak víc mě baví cesta než cíl.
jindra | + 0 / 0 | Moderátor
13.06.2014-7:41
Děkuji za odpověď :o)

tak ještě, že jsem koukal z rychlíku a ne z autobusu :o)))
HankaHindrakova | + 0 / 0
13.06.2014-7:40
Dobré ráno Jindro, s Nairobi mám velmi podobné zkušenosti. Když jsem tam byla poprvé, přivezla jsem si s sebou jídlo z Čech a všude jsem viděla nebezpečí. U dalších cest jsem se stravovala s místními, kromě pití vody. Ostré hochy z ulice jsme poznali dost zblízka a musím říct, že jsou to úžasní lidé s neuvěřitelnou chutí do života, kterou jim můžeme jenom závidět. Před naší letošní cestou do Keni bylo vyhlášeno varování před teroristickými útoky, takže jsme byli samozřejmě obezřetnější a tentokrát jsme nejezdili místním MHD, protože v autobusech celkem často vybuchovaly bomby. Naše cesta se obešla bez problémů, ale po návratu to tam bouchalo každý týden. Možná jsme měli jenom štěstí. Souhlasím ale s Vámi, že Keňa je úchvatná země a já se tam budu určitě stále vracet.
HankaHindrakova | + 0 / 0
13.06.2014-7:31
Zolíku, děkuji.
HankaHindrakova | + 0 / 0
13.06.2014-7:30
Dobré ráno Rošťáku, podívám se na ně. Pěkný den.
Fiona | + 0 / 0
12.06.2014-22:34
Hezký večer, Hanko.
Dovedu si představit, jak ti je, když píšeš. Ale co když je dítě na pultech v pěkné obálce?
Pocit z dobře odvedené práce, prázdno, únava, smutek? Co se stane potom?
jindra | + 0 / 0 | Moderátor
12.06.2014-22:33
Dobrý večer, Hanko. Keňu mám moc rád - jezdil jsem tam několik let natáčet Safari Rally. Poprvé vyplašen varováním "znalců" (podříznou tě, když máš, podříznou tě vzteky, když nemáš...) i personálu (nikam nechoďte, prostitutky vám přivedeme na hotel...) jsem v Nairobi neopouštěl pěšky hotel ani na krok, ale už podruhé a podalší jsem si tu zemi a lidi užíval podle svého. Fakt je, že v hlavním městě byli lidé úplně jiní, než na venkově. I pár "ostrých hochů" se našlo, ale když se s nimi povedlo zavést řeč, byli hrozně vděčnými posluchači i překotnými vypravěči. Venkov byl zase uzavřenější, nedůvěřivější, ale po získání důvěry velice spontánní a vstřícný. Oproti Vám jsem do té země nahlédl jen z rychlíku, a tak by mě zajímalo, zda máte podobné zkušenosti. Díky :o)
zolik | + 0 / 0
12.06.2014-21:09
Ukázka zaujala a já za ní poděkuji, ano člověk si třeba ani neuvědomí, jak se má oproti lidem tam dobře. Dennodenně několikrát odhazuji sáček se psím exkrementem do kontejnerů,je tam tolik jídla,že jsem si vzpomenul na dobu v komunismu,kdy se to vhazovalo do určené nádoby pro JZD. Jinak ten věk jsem odhal o rok, tak nějak jsem si myslel. Také jsem viděl film,kde děj byl o životě v té nejchudší čtvrti hlavního města a o několik kilometrů dál byly rezidence boháčů. Držím ti palce, až zase někam vyrazíš, aby jsi se v pořádku vrátila a měla dobrý námět zolik
Rošťák | + 0 / 0
12.06.2014-20:39
děkuji za odpověď pickočko:)
všechny požadavky splňuji:) (myslím ohledně básní:)))

teda zoliku! takhle tahat věk z ženy!, že se nestydíš:)) a přesto jsem rád, že to vím:))
HankaHindrakova | + 0 / 0
12.06.2014-18:54
Milý Nepochopený, děkuji.
HankaHindrakova | + 0 / 0
12.06.2014-18:52
Dobrý podvečer Zoliku, je mi 31 let a tady je krátká ukázka z knihy Děti nikoho:

ČÁST ŠESTÁ 2009

Slum Korokocho, Nairobi
David přebalil do hadrových plen pětiměsíční Mary, ale holčička brečela dál. Pochopil, že má hlad, položil ji na starý gauč s fialovým, ručně vyšívaným přehozem a začal ohřívat zbytky mléka.
Kde může sakra být? pomyslel si, když se Sofie stále nevracela.
Podíval se na hodiny. Sedm! Přece říkala, že přijde ve čtyři odpoledne. Vždyť měla jen koupit mléko!
„Mary, broučku, nebreč. Maminka se už brzy objeví,“ snažil se uklidnit miminko ve flaušových dupačkách. Když Mary nakrmil, spokojeně usnula. Ještě chvíli ji kolébal v náručí a potom ji uložil na jedinou postel, na které všichni tři přespávali… Ale David dnes neusnul.
Teprve v šest hodin ráno zaslechl rachocení klíče ve visacím zámku a následovala tupá rána. Mary se vzbudila a rozkřičela se.
David ji vzal do náruče a šel se podívat ke dveřím. Na prahu se válela Sofie. Nevnímala ho.
„Sofie, proboha, co je ti?“
Sofie se na něj nepřítomně podívala a rozesmála se.
„Vždyť jsi zas úplně opilá!“ rozčílil se David.
Starost však převládla nad vztekem. Zvedl Sofii na nohy a ona s jeho pomocí doklopýtala do pokoje. Než se svalila na gauč, pozvracela jídelní stůl.
David ji upřeně pozoroval. Proč? Proč tohle dělá?
Sofie se náhle posadila a na tváři se jí objevil vzpurný výraz. „Hele, co na mě tak koukáš? Mně nic není.“ Z jejího dechu ucítil pach changy.
„Musíš se vzpamatovat,“ řekl tiše David.
„Jak se mám vzpamatovat z týhle bídy?“ odsekla Sofie, svlékla si starý ušpiněný vlněný svetr a hodila ho na zem, kde lezlo několik velkých švábů. Jednoho z nich zašlápla - zbyla po něm obrovská, nechutně vyhlížející skvrna.
„Musím na skládku, jinak nemáme na večeři,“ řekl David zachmuřeně. „Jsi schopná se postarat o Mary?“
„Co by ne?“

David letos oslavil šestadvacáté narozeniny a svojí rodiny si velmi vážil. Chtěl dcerce dopřát lepší dětství, než měl sám, ale nedařilo se mu najít si práci. Proto chodil hodinu a půl pěšky na skládku v sousedící chudinské čtvrti Dandora, kam několikrát za den přijížděly náklaďáky. Spolu s ostatními sběrači hledal v hromadách odpadků předměty z kovu a večer je prodal za směšnou částku zprostředkovatelům, kteří vydělávali na tom, že odvezli suroviny do sběrných dvorů.
V sedm hodin dorazil David do čtvrti Dandora tři. Prošel úzkou blátivou ulicí vystlanou shnilými zbytky jídla a výkalů a pokračoval na skládku. Hned na kraji se zabořil po kolena. Musím si dávat víc pozor, napadlo ho. Nad hlavou mu kroužili čtyři marabu, afričtí čápové. Napravo od něj přehrabovala odpadky asi dvacetiletá unaveně vypadající maminka s apatickým dítětem v šátku na zádech a hledala něco k snědku.
„Chro, chro,“ ozvalo se za Davidovými zády, a když se ohlédl, spatřil tři vyhublá prasata válející se ve smetí.
Slunce začínalo nemilosrdně pálit, navíc na několika místech stoupal z doutnajících odpadků tmavý jedovatý kouř. Davidovi bylo v roztrhaných džínech a hnědém triku vedro. Po tvářích mu v tenkých pramínkách stékal pot, přesto dál neúnavně přebíral odporné smetí a občas dal něco použitelného do děravého batohu.
Kručelo mu v žaludku, a když našel z půlky okousané jablko, neodolal a dojedl ho.
Mezi hromadami odpadků se objevili tři mladíci, kteří budili respekt už výrazem tváře. Sbírali plasty do zašlých igelitových pytlů. David vstal a coural se jinam. Nesmí se mi nic stát, jinak by se o Mary neměl kdo postarat.
Najednou se zarazil. Koutkem oka cosi zahlédl… Vrátil se o půl metru. Nespletl se. Mezi odpadky ležela částečně přikrytá mrtvola - v tak pokročilém stadiu rozkladu, že se ani nedalo poznat, zda jde o muže či ženu.
Ubožák, určitě další oběť střetu pouličních gangů, pomyslel si David. A takhle můžu taky skončit.
Navečer předal utahaný David prostředníkovi ze slumu Dandora tříděné suroviny, dostal za ně dvě stě keňských šilinků a vrátil se pěšky domů. Nakoupil maziwa, mléko pro Mary, a kukuřičnou kaši se zeleninou sukuma wiki, podobající se špenátu, pro sebe a pro Sofii.
Prošel uličkou, jejímž středem protékala zelenohnědá stoka, mezi plechovými domky a zatočil doprava.
Z druhého konce mu běžela naproti statná dobrosrdečná sousedka Nancy. „Davide, Mary a Sofie…,“ zadýchala se a tělo se jí klepalo z nezvykle dlouhého běhu.
Davidovi se rozbušilo srdce hrůzou. „Co je s nimi? Mary se něco stalo?“ To bylo první, co ho napadlo. Že Sofie usnula a malá Mary si nějak ublížila.
„No. Totiž - ,“ pokračovala Nancy neschopná se pořádně nadechnout.
Dveře jejich plechové chatrče byly dokořán. David vešel dovnitř.
„Sofie, Sofiééé!“ vykřikl a rozhlédl se.
Na zemi se válela použitá hadrová plena, střepy z rozbité lahve od mléka a Maryin plyšový medvídek.
Sousedka nesměle vešla za Davidem a on se k ní obrátil.
„Tak co se stalo, proboha?“
Nancy konečně popadla dech.
„Přišlo pět chlapů a zavřeli se s Sofií tady,“ spustila překotně. „Zaslechla jsem křik, ale bála jsem se vylézt. Můj muž nebyl doma a nikdo kolem se do toho nechtěl míchat. Nakonec všichni zmizeli.“
David klesl na gauč a zvedl ze země Maryinu jedinou hračku. Horečně přemýšlel a v hlavě mu vyskakovaly nejrůznější nápady. Co když Sofie od něj odešla a vzala mu i Mary? Nebo se do něčeho zapletla a obě někdo unesl? Jela ještě v něčem dalším než v pití? Kruci, kdyby měl aspoň nějakou stopu!
„Nancy, nevšimla sis, jestli s nimi Sofie odešla dobrovolně?“
„Mrzí mě to, ale ne.“ Nancy smutně pokrčila rameny a její velké hnědé oči mu věnovaly lítostivý pohled.
Kde je budu hledat? Sofie vyrostla na ulici, stejně jako já. Nemá kam jít. Tohle je její jediný domov, horečně přemítal David.
Nancy ho pohladila po hlavě a odešla domů připravit jídlo pro manžela. David se přehraboval ve všech svých i Sofiiných věcech a hledal cokoliv, co by mu pomohlo získat nějakou stopu.
Najednou si vzpomněl na žloutnoucí obálku, kterou nosil mnoho let u sebe. Chytil se za hlavu, protože si vzpomněl na slib, který dal kdysi kamarádce Moraa, než zemřela: dopis od Sofiiny matky měl předat Sofii v den jejích osmnáctých narozenin. Jenomže zapomněl, myslel jen na to, že ji v den osmnáctin chce požádat o ruku.
Má se teď podívat dovnitř? Obálka je přece pro Sofii. Jenže Sofie tady není - a možná taky už nikdy nebude! Třeba je v tom tajemném psaní nějaká stopa.
David opatrně otevřel obálku a s úžasem začal číst řádky, které kdysi napsala Sarah Siro.
Nepochopeny | + 0 / 0
12.06.2014-10:28
Ďakujem za odpoveď.
Zastávam rovnaký názor. Ak chceš pomôcť, nedávaj chudobným do rúk chlieb, ale zrno a nauč ich starať sa o to zrno.
Na základe odpovede je jasný aj spisovateľský úspech.
Ste zapálená pre vec, robíte to evidentne srdcom. Z toho plynú aj príbehy v knihách.
Čitateľ aj vydavateľ to vníma, cíti :)
Ešte raz, ďakujem :)

zolik | + 0 / 0
12.06.2014-9:22
Asi je to krapet méně slušné vůči ženě, přesto by mě zajímal věk autorky, lépe si umím potom ledasco představit a dát do nějakých rovin. Protože jsem už v důchodu a knihy dost podražily, zkusím si něco půjčit v knihovně a teprve poté třeba i koupit. V komentáři máš zajímavou myšlenku jak by šlo pomoct těm potřebným, jenže ve světě to chodí právě naopak. Bohatí chtějí ještě víc,možná to nebude jen Afrika, ale třeba i Ukrajina? Nešlo by sem vložit ukázku z některé vydané knihy? zolik
HankaHindrakova | + 0 / 0
12.06.2014-7:25
Milý Nepochopený, než jsem začala pomáhat v Africe, věnovala jsem se pomoci i v Čechám, protože jsem člověk s velkým sociálním cítěním a ráda pomáhám. Pak jsem jednou na nástěnce na vysoké škole objevila leták Dobrovolníci na pomoc Africe. Kurz mě zaujal a o rok později jsem odlétala do Keni. Díky tomu jsem se rozhodla změnit si obor studia na Rozvojová studia.
V roce 2005, kdy jsem poprvé vyjela do Keni, jsem si ještě myslela, že zvládnu spasit celou Afriku, jenomže pomoct všem se nedá. Uvědomila jsem si, že moje pomoc je skutečně jako kapka v moři, na druhou stranu i skutečnost, že změním k lepšímu život několika málo lidí, mě motivuje k tomu, abych pokračovala dál.
V Keni podporujeme jenom lidi, kteří jsou sami aktivní. To mi přijde smysluplné. Jinak o ideály ohledně komerční humanitární a rozvojové pomoci jsem přišla už na vysoké. Myslím si, že kdyby západní svět chtěl Africe skutečně pomoct, nedělal by to dodávkami potravin, oblečení atd, které udržují Afriku v závislosti, ale zrušil by omezení v mezinárodním obchodu.
HankaHindrakova | + 0 / 0
12.06.2014-7:13
Pro rošťáka: Dobré ranko, nejradši mám rýmovanou poezii o přírodě, nebo o lásce.
Rošťák | + 0 / 0
11.06.2014-22:05
pic kočko:) já mám jen takovou jednoduchou otázčičku. Jaké básně máš ráda a proč?
Nepochopeny | + 0 / 0
11.06.2014-21:51
Na túto dámu má asi dva dni dozadu upozornila priateľka. Priznám sa, bola pre mňa jedna veľká neznáma. Ale trochu som pátral na internete a nepopieram, že ma zaujala.
Hlavne z toho dôvodu, že témy ktorým sa venuje sú mi blízke.
Vďaka za tento rozhovor.

Keďže je tu možnosť klásť otázky, tak sa zapojím.
Nebudem sa pýtať na literárne začiatky a podobné záležitosti. Skôr ma zaujíma práve oblasť dobrovoľníctva.



Vieme dobre, že záležitosti okolo krajín tretieho sveta sú do značnej miery komerčnou záležitosťou a istým mocným krajinám v zásade tento stav vyhovuje. Sú v tom neskutočné peniaze, žiaľ.
Na akom základe ste sa vybrali týmto smerom? Prečo práve dobrovoľníctvo, pomoc iným?
Je to o pocite určitého zadosťučinenia, že ste pomohla alebo je to aspoň o tej povestnej kvapke vody, ktorá padne, keď už neprichádza vytúžený dážď?

Veškerá díla zveřejněná na serveru Pište-Povídky.cz jsou pod právem autorů, tudíž je nelze kopírovat ani jinak využívat bez jejich souhlasu.