Přihlášení
Nick:
Heslo:
Trvalé přihlášení

Registrace Zapomenuté heslo

Sněženka

Sdílej na Facebooku

Autor: Zdenal

Vloženo: 1.02.2016

Publikováno: 1.02.2016 19:18

Kategorie: Povídky -> .ostatní

- I -

Tak koho tu máme dnes? Svobodník Gabrielle Meier. Tak jo. Určitě velká kočka, nosila kávu na štábní porady a všichni ti chlípní důstojníci jí čuměli na zadek a na prsa obepnutá v uniformě. Byla to hodná holka s milým úsměvem a soucitnou duší, vlévala naději do zkroušených srdcí spolubojovníků, dělala, co mohla, dřela do úmoru, s velkým sebezapřením až do roztrhání těla. Ke kterému došlo přesně v den jejích dvacátých narozenin - devátého května 1945. Představuji si, dejme tomu, nějaký zbloudilý dělostřelecký granát. Možná poslední výstřel celé války.

Hned vedle leží Georg Getzlaff. Co říct, odvedli ho, když mu bylo 16, absolvoval krátký výcvik, a než vůbec dostal do ruky ostrýma nabitou flintu, umřel na akutní zánět slepého střeva. Podle mě byl ještě panic.

Přesouvám se k dalšímu. Wolfgang Hamann. To je fakt hloupé jméno. Nevím. Žil a umřel. Musím už zpátky do práce.

A musím spěchat, v jednu je jednání. Zastavím se ale ještě u svojí Sněženky; Sněženky Dobruškové – nejen to jméno, ale ta fotka! Vlnité vlasy na ramena, rozverný úsměv a svůdná jiskra v očích. Zcela nevhodné foto na náhrobek. Obřadná vážnost jde stranou, cosi mě svírá u srdce. Myslím, že Sněženku miluji, chodím k ní denně a koukám jí do očí. Do těch nejkrásnějších černobílých očí, jaké jsem kdy viděl. My dva jsme pro sebe byli stvořeni, věčná škoda, že umřela v roce 1924. A já se narodil o šedesát let později. Ne že by to byla nějaká ironie osudu, prostě to tak je. Ale je to škoda.

Spěchám do kanceláře, polední pauza končí. Někdo chodí na oběd, já chodím na hřbitov.

Jednání s rakouskými architekty, přijeli z Vídně ve velkém počtu. Naproti mně sedí Simone Meier. Je jí sotva třicet, mluví o členění fasády, vysvětluje, proč je třeba obejít se bez parapetů, a já přemýšlím, jestli je Meier časté příjmení. Asi je. A třeba jsem byl před chvílí u hrobu její babičky. Rád bych si s ní o tom popovídal, ale spěchají hned zpátky do Rakous. Všechno je domluveno, třeseme si pravicemi. Sbohem, děvčata.

Hezké holky tyhle upravené architektky z metropole. Nesu si ke stolu šálek kávy a myslím na jejich tváře, sebevědomé a inteligentní. Ale jejich starosti o to, odkud, kam vede eskalátor a jaká je minimální výška podlaží, mi připadají dětské. Jsou to dětské ženy. Gabrielle Meier tížily jiné problémy.

Sepisuji dvojjazyčný zápis a rozesílám zúčastněným. Je večer, venku tma. Ještě u otevřeného okna dopíjím kávu, než odjedu domů. Ulice pode mnou je živá i mrtvá zároveň.

 

- II -

Ležím na zádech, je bezhvězdná noc a tma jak v pytli, stěží dohlédnu na strop. Něco na tom stropě je. Nějaký obrys, nějaká podoba. Soustředím se, abych ji rozeznal. Probouzí mě ostré slunce. Slunce je každý den nové a na stropě nic není.

Ranní káva. Slunce je každý den nové, a tak se vlastně nikdy nemění. Nestárne, neslábne. Co bylo, není, co je, nebude. Vteřinu za vteřinou. Tik – tak. Zrození, smrt. Zrození, smrt. Jen to, co není, je možné.

Točím volantem a poslouchám Einstürzende Neubauten. Vhodná hudba pro statika. Sluncem zalitá cesta do kanceláře. I ta je každý den nová? Nějak se tomu zdráhám věřit.

I ti každý den noví kolegové se jeví stejní jako včera, stejní jako předvčerejškem. Maily jsou ovšem nové... a stejné zároveň. Problémy stále tytéž v stále nových vydáních. Inu, vzdávám se úvah a vyřizuji poštu. Jsem nedostudovaný filosof a nerozumím světu.

Ve dvanáct opouštím kancelář a ubírám se k hřbitovu. Vcházím boční brankou. To, co jsme teď my... se tu nikde nepíše. Prvních pár hrobů znám nazpamět, vlastně víc než pár, chvíli to trvá, než se zatoulám někam, kde to nepoznávám. Nic nehledám. Dřív jsem pátral po malých dětech, po mladých dívkách, po manželích, kteří umřeli ve stejný den... Postupně jsem zjistil, že žádné kuriozity vlastně nepotřebuji, bohatě mi stačí ta okázalá přítomnost smrti, zarostlé hroby, opečovávané hroby, všechny ty mrtvé holubice z kamene, klečící muž, který otevírá jakousi mystickou bránu. Mimochodem je nahý. A mimochodem má menší penis než já. Jsem spokojen. A tak bloumám, procházím bezcílně pěšinkami mezi hroby a pak zase stojím před Sněženkou Dobruškovou a hledím jí do očí a ona do mých. Ta fotka je tu už devadesát let. Skláním se k ní. Co nejblíž. Prohlížím si její náušnice, její šíji.

Jsem normální zdravý člověk, musím zpět do práce.

Navrhuji prvky horizontálního ztužení, snažím se zohlednit vliv smršťování podle článku profesora Fastabenda.

Večer se koná večírek. Pochopitelně se ho účastním. Sedím mezi veselícími se lidmi. Je mi šestnáct a piju vodku. Umírám na zánět slepého střeva. Někdo se mě na něco ptá. Myslím, že jsem ještě panic. Odpovídám. A odpovědí je mi úsměv. Milý úsměv. Rozverný. A přesto.

Na živých ženách je cosi tak zneklidňujícího. Jejich nedokonalost. Jsem opilý na mol. Plácám nějaké nesmysly a ona se mě pokouší odvést domů. Vymaním se jí, nechávám ji samotnou. Je to hodná holka s milým úsměvem. A soucitnou duší. Věčná škoda, že... Jdu na hřbitov.

Kde jsi Sněženko? Sněženko, kde jsi. Brána je zamčená a všude je tma. Svítím si cigaretou. Normální zdraví lidé nepřelézají hřbitovní zdi. Jedu domů taxíkem.

 

- III -

Ležím na zádech, je už skoro ráno a v šeru se na stropě rýsuje nějaký obrys, nějaká podoba. Nedokážu na ni zaostřit. Slunce je každý den nové, ale já jsem nesmírně starý a opotřebovaný. Smrdím.

Do práce jedu raději zase taxíkem. Taxikář poslouchá Einstürzende Neubauten. Was ist, ist; was nicht ist, ist möglich.

Žijeme v nejlepším ze všech možných světů. Jsem nedostudovaný filosof a nerozumím vůbec ničemu.

Navrhuji prvky horizontálního ztužení. Bolí mě hlava.

Nad hrobem Sněženky Dobruškové někdo stojí! Muž v černém kabátu. Skrývám se za keř a čekám, až odejde. Sklání se k náhrobku, klečí před ním a dotýká se ho rukama. Odchází. Chvíli čekám a pak spěchám na místo.

Fotka je pryč. Rezavý otisk rámečku na kameni a volný šroub v písku. Zoufalství. Stupňuje se. A stupňování nemá hranic. Cosi uvnitř mě se trhá na kousky. Běžím směrem, kterým odcházel ten muž, dobíhám k bráně a vybíhám před hřbitov. Rozhlížím se na všechny strany.

Vracím se k hrobu, k hrobu bez tváře. Rezavý otisk rámečku. Dotýkám se ho. Uvolněný šroub v písku. Strkám ho do kapsy.

Musím zpět do práce, navrhuji prvky horizontálního ztužení.

Večer jdu na fotbal. Jsem normální zdravý člověk. Co za člověka snímá fotografie z náhrobků dávno mrtvých žen?

 

- IV -

Ležím na zádech, na stropě se rýsuje obličej Sněženky Dobruškové. Chybí mu rysy. Ó, zrádná paměti! Její oči měly jiskru, úsměv byl svůdný, vlasy vlnité a šíje ladná. Víc mi nezbylo. Bože. Zoufalství se stupňuje. Nespím celou noc.

Ranní káva. Slunce je stálé totéž, jen díky zemské rotaci mizí v noci z dohledu. Ráno vždy vykoukne přes horizont, neochotně a s obavami se pustí na další pouť oblohou, starší a slabší, než bylo včera. Od zenitu k nadiru, pořád dokola. Co bylo, není, co je, nebude. Zrození, smrt. Smrt a smrt.

Jsem nedostudovaný filosof a rozumím všemu.

Měl bych navrhovat prvky vodorovného ztužení. Čekám na poledne.

Rozechvělý se blížím k hrobu. Jako žíznící zvíře k vyschlé řece. Fotka je zpátky. Je zpátky! A Sněženka mi hledí do očí. Stále stejná. Cosi uvnitř mě se trhá na kousky. Poklekám k náhrobku. Nemám šroubovák, nehet na palci se láme. Nakonec uvolním šroubek, spadne do písku. Strkám fotku do kapsy a rychle odcházím. Nerozhlížím se doleva doprava, nechci vědět, zda mě zpoza keře pozoruje tajemná postava.

Jsem normální zdravý člověk, spěchám zpět do práce.

Vodorovné ztužení... Jednání a mladé architektky... bože, nic z toho nemá smysl... proč jsem tím kdy ztrácel čas?! V kapse mám to jediné, na čem záleží.

Mám strach se tam podívat.

 

- V -

Ležím na zádech, je bezhvězdná noc a tma jak v pytli. Srdce buší rychleji a rychleji. Hlasitě. Rozžínám světlo a jdu ke kabátu. Sahám do kapsy. Najdu jen rezavý šroubek a pár zrnek písku.




Hlasovaní jako ve škole (1 - nejlepší, 5 - nejhorší)Hodnocení: 1 (4 hlasů)

eithel - 1sketched4funcz - 1Jejda - 1
Mikeyacek - 1

přečíst později

Komentáře

Zdenal | + 0 / 0
26.12.2016-10:22
Velký myslitel John Kreese pravil: Second place is no place.
A o třetím místě se ani nevyjadřoval. Považoval ho zřejmě za horší než poslední. Ať se na to dívám, jak chci,musím s ním souhlasit - být třetí je ostuda.
VedlejsiCesta | + 0 / 0
26.12.2016-9:30
Taky gratuluji k bronzu. Skvělá povídka.
IQnick | + 0 / 0
18.12.2016-16:31
Gratuluji k bronzové příčce.
Mikeyacek | + 0 / 0
17.12.2016-16:32
1. Chlapec a zeď
2. Cokoli řeknu
3. Nad ránem od domovních dveří
4. blouznění
5. (ne)víra

1. Sněženka
2. Vlak
3. Makový panenky
4. Těžký případ
IQnick | + 0 / 0
15.12.2016-20:11
Když jsem si teď Sněženku četla podruhé, tak jsem s překvapením zjistila, že vůbec není tak zmatená, jaký dojem mi z ní zůstal napoprvé. Je to skvělá studie rozpadající se duše! Nevím, co bych tvé povídce mohla vytknout.
Známku ti ale nedám. Ve finálovém kole jsem se rozhodla oznámkovat jen jednu báseň a jednu povídku, které se mi líbily nejvíc, a Těžký případ mně přece jenom sedl víc.

VedlejsiCesta | + 0 / 0
14.12.2016-14:10
Ode mě máš za 1, škoda, že nejsem porotce :-) Ať se daří.
jindra | + 0 / 0 | Moderátor
13.12.2016-19:28
Ve Velkém finále je moje pořadí (=známky):
PRÓZA:
1 Makový panenky
2 Těžký případ
3 Vlak
4 Sněženka
POEZIE:
1 (ne)víra
2 Cokoli řeknu
3 Nad ránem u domovních dveří
4 Chlapec a zeď
5 Blouznění
TomasPytlik | + 0 / 0
13.12.2016-9:32
Jsem obrovský fanda této povídky a pořád na mě má silný WOW-efekt. Způsob, jakým se text i hrdina tříští a rozpadá, je napsán dokonale. Zařekl jsem se ale, že ve Velkém finále budu krutý (sám k sobě nejvíce) a jedničku dám jen jediné básni a jediné povídce. Makové panenky to u mě o chloupek vyhrály. Ale co já vlastně vím - jsem nedostudovaný filozof a nerozumím světu.
Robert | + 0 / 0
9.12.2016-12:08
Finále je o to těžší, že se tam sejde skutečně těžká konkurence.
Takže dílko, které v "normálním" kole bylo silné, v kole finálovém sílu ztrácí.

Ani tady bych svůj komentář nezměnil, protože i po dalším čtení musím uznat, že jsi dobrý pisálek, jen holt v konkurenci lehce ztrácíš.

3
dominick | + 0 / 0
9.12.2016-6:52
1
Zdenal | + 0 / 0
5.12.2016-21:13
Aha, tady už se zase hlasuje. Uz tomu rozumim, tato.
Goalissimo | + 0 / 0
5.12.2016-18:24
Vida, po pár měsících zafungovala povídka úplně jinak než poprvé. Přišel jsem jí na chuť.
Stříbrná příčka mezi finálovými povídkami.
2
PavelBrezensky | + 0 / 0
4.12.2016-17:59
Za 1. pb
tata | + 0 / 0
3.12.2016-17:36
no v tom čele ještě víc do čela. Tomu se nedá rozumět?
Zdenal | + 0 / 0
2.12.2016-21:18
? Do jakyho čela?
tata | + 0 / 0
2.12.2016-9:42
Tohle si zaslouží dostat se do čela.
1.
Zdenal | + 0 / 0
27.04.2016-12:46
Dekuji. Je to pocta!
hankmoody | + 1 / 0
27.04.2016-11:46
Tak jsem se podíval, jak píše vítěz soutěže. Čtu a napadlo mě: ten člověk docela umí psát! Čtu dál a najednou si uvědomím, že přeskakuju věty; že mě to začíná nudit. Musel jsem se vyloženě donutit, abych to dojel do konce. Má to takovej velkolepej „internetovej“ styl, ale nemá to žádnej děj. Jako bys to napsal, abys zabil čas na nějaký poradě (nebo když jsi navrhoval prvky horizontálního ztužení). Jsou to sice velice dobře poskládaný věty, který ale netvoří příběh. A příběh já v povídce potřebuju.
owl | + 0 / 0
1.03.2016-12:51
Zdenale, blahopřeji k triumfu!
Marusja | + 0 / 0
29.02.2016-19:18
Blahopřeji, byla by škoda, kdyby se neumístila:)
Zdenal | + 0 / 0
29.02.2016-5:54
Díky moc. Všem. Za všechno.
Goalissimo | + 0 / 0
28.02.2016-22:10
Blahopřeji k vítězství. :)
Gerty | + 0 / 0
28.02.2016-19:11
Zdenale - gratuluji k zaslouženému vítězství. Jen škoda, že ses o první místo nemohl poprat s Pipem.
jistr | + 0 / 0
28.02.2016-17:31
Ahoj, tak tohle dílo mě bavilo se vším všudy. Stylem jak je napsané, slohem, stavbou vět, atmosférou... no prostě jsem si ho užil od začátku do konce. Stalo se něco, co vždycky vyhledávám při čtení. Autore, tys ve mně kreslil a já se stal tím člověkem v příběhu. Já se prostě do tý Sněženky Dobruškový zamiloval.

Do finále deset bodů... čili jedna. Myslím, že jsi první, komu jsem zatím deset bodů udělil. To znamená, že píšeš opravdu moc dobře. Tak jen doufám, že nás to tady taky trošku naučíš.
Mikeyacek | + 0 / 0
28.02.2016-15:21
Máš bohatou slovní zásobu, opravdu. Ta samozřejmost, se kterou popisuješ představy o mrtvých i slohové klenoty jako "Postupně jsem zjistil, že žádné kuriozity vlastně nepotřebuji, bohatě mi stačí ta okázalá přítomnost smrti, zarostlé hroby, opečovávané hroby, všechny ty mrtvé holubice z kamene, klečící muž, který otevírá jakousi mystickou bránu." - to je opravdu paráda. Velmi jsem si povídku užil, takže 1.
tata | + 0 / 0
27.02.2016-11:16
tak jo, díky Gerty. Protože to neznám, přišlo mi divné, že všichni poslouchají německá rádia.
Vysvětleno a beru to.
Gerty | + 0 / 0
27.02.2016-10:28
tato - řekl bych někde v česko-německém nebo česko-rakouském pohraničí. U nás jsou hřbitovy plné německých pomníků, klidně ještě z doby před první světovoou, a rádio se tady odjakživa chytalo spíš německé než české - a i jeden nebo dva taxíky by se tady našly :-)
Zdenal | + 0 / 0
27.02.2016-10:12
Zkus se o tom tady pobavit s někým ze čtenářů, tato, mně se vlastní text vysvětlovat nechce. Ale děkuju za komentář, je pro mě přínosný.

Děkuju za komentáře i všem ostatním.
tata | + 0 / 0
27.02.2016-9:25
chci se jen zeptat, v rámci logiky. Kde se příběh odehrává, protože v tom množství německých jmen bych řekl, že je to někde mimo území ČR?-Taxikář poslouchá Einstürzende Neubauten. Was ist, ist; was nicht ist, ist möglich.-
Kde se tam najednou ocitla Sněženka Dobrušková?
štísko | + 0 / 0
27.02.2016-8:41
Takže do soutěže za dvě.
štísko | + 0 / 0
27.02.2016-6:50
Také rád chodím po hřbitovech a vytvářím si v hlavě příběhy. Ale ještě mi nenapadlo o tom něco napsat.
Takže jsem si Tvé dílo užil. Ale musel jsem ho číst dvakrát, abych s příběhem splynul a cítilse být jím pohlcen.
Se známkou se stavím, jen co dočtu zbytek.
TomasPytlik | + 0 / 0
27.02.2016-6:32
Můj fundovaný názor na tuto povídku bych nejlépe vyjádřil takto: WOW! Úžasným způsobem zachycený rozklad jedné mysli, která se pohybuje na tenké hranici mezi skutečností a fantazií. Pozorovat, jak ji šílenství obchází opatrnými krůčky a ona se stále více propadá do vlastního nitra, byl fascinující čtenářský zážitek. Před způsobem, jakým je tento příběh vyprávěn, smekám klobouk i s příčeskem. Zaujaly mě neustálé ozvěny myšlenek, které se postupně mění a kroutí i citlivě zapletené nitky humoru (roztrhání těla, zamyšlení nad fyzickými propozicemi sochy u brány). Další věcí, kterou si odnáším do života je styl psaní. Krátké věty. Věty rozseknuté v půli. Tečky. Tam, kde by je jeden nečekal. To všechno staví truchlivou atmosféru a plíživý dojem, že tedy něco není v pořádku. Zatím jsem neudělil žádnou jedničku, kterou bych si byl tak jistý, jako touhle. Díky za možnost si Sněženku přečíst.
Robert | + 0 / 0
26.02.2016-16:00
Na první přečtení si člověk přijde tak trochu jako sjetej.
Hergot, nechápu já nebo je to divně napsané?!
Pak to zkusí znovu.

Jo jo. Chápu, že se jedná o lehce (nebo snad těžce?) iracionálního cvoka, co si vytváří příběhy lidí ze hřbitova a ztotožňuje se s nimi.
On v podstatě celý příběh působí tak trochu gestalt.
"Hrdina" žije přesně daným momentem. Neplánuje, nevrací se. Ač se může zdát, že jeho život je přesně daný každodenním stereotypem, nic není stejné. On to tak nevnímá... Těžko se popisuje abstrakce děje, který se různě překrývá a přetváří :o)

Rozhodně jsem se i jako "sjetej" bavil :o))

1-

Btw. četl jsi Nekroskop od B. Lumlaye? Tvůj hrdina si příběhy konstruuje a vybájí. Boris oproti tomu s mrtvými fakt mluví. Četl jsem to už kdysi, ale docela se mi to líbilo.
Goalissimo | + 0 / 0
25.02.2016-20:02
Známka do soutěže: 2
Goalissimo | + 0 / 0
25.02.2016-19:05
Velmi zajímavý počin, asi nejzajímavější z desítky. Zaujal mě styl popisu a další komentáře, které k němu jakoby mimoděk přidáš. Často nějakou skutečnost hned v další krátké větě dodatečně doplníš, pro mě velmi překvapivě a netradičně.
Přesto se musím přiznat, že jsem postupem času ztrácel koncentraci a trochu i orientaci.
Představuju si to, jako bys přede mnou nějakou myšlenku postupně odkrýval jako oponu. V momentě, kdy už je téměř otevřená, ji znovu zatáhneš a to se opakuje několikrát. Zajímavé, ale nějak jsem se s tím úplně nesžil. Zřejmě tenhle text vyžaduje od čtenáře trochu jiný přístup.

Svérázná povídka. Známka přistane za chvíli.

Hodně zdaru nejen v soutěži. :)
nebrec | + 0 / 0
25.02.2016-7:11
psát umíš, vtáhnout do děje taky... Sněženka Dobrušková je prima :)
líbí se mi zpracování monotónnosti úkonů hlavního hrdiny .. jó,to se ti povedlo. Mě se líbí i ta úsečnost, troška ironie... zajímavej počin
1.
Gerty | + 0 / 0
23.02.2016-18:15
Můj (trochu šalamounský) systém známkování:

1 – přečetl jsem s chutí a líbilo se, případné nedostatky považuji za lehce napravitelné
2 – ke čtení jsem se více či méně nutil, ale příběh mě nakonec nezklamal
3 – četba tohoto díla mi nic moc nedala, ale může to být jen subjektivní dojem
4 – četba toho díla mi nedala vůbec nic

Známku 5 jsem se rozhodl neudělovat.

Tady dávám 1
Zdenal | + 0 / 0
15.02.2016-16:11
Zadna ironie.
Zdenal | + 0 / 0
15.02.2016-16:10
Zadna ironie.
Owl | + 0 / 0
15.02.2016-14:30
Zdenale, mám rád ironii, ale nevím, jestli se ti to s tvojí reakcí na můj příspěvek úplně povedlo. Osobně proti tobě nic nemám, ani proti tvému dílu, byť z mého pohledu není dokonalé. Měl bys minimálně ocenit skutečnost, že jsem jsem dočetl až do konce, přestože jsem narazil na chybu v gramatice (tj. místo, kde ty přestáváš jiná díla číst) a přestože mě to moc nebavilo. Zkus to brát s větším nadhledem - jak ke svému dílu, tak i k výtvorům ostatních.
7Veronika7 | + 0 / 0
9.02.2016-18:22
Od první věty jsem byla zvědavá, kam se to bude sunout dál. A u poslední litovala, že už jsem na konci. Což je přesně to, co od literatury čekám. Takže jednička.
tata | + 0 / 0
8.02.2016-14:25
Vím, že se mi to líbilo hned napoprvé. Umíš psát, proto dávám za 1.
Gerty | + 0 / 0
8.02.2016-0:45
Jo, do Lynche by mi to sedlo. Nejvíc se mi od něj líbila Mulholland Drive. Tahle povídka tu atmosféru taky má a i závěr je takový nejistý. A ona i ta Pippovo - tam taky nevím, jestli tam hrdina v tý hospodě rozmlouvá s někým jiným, nebo sám se sebou. Ale právě ta nejistota tyhle příběhy dělá.
Škoda, že na to nemám budku, něco takového taky napsat :-)
Zdenal | + 0 / 0
7.02.2016-22:53
Aha, aha. Sandokana znám, Perryho Masona taky - oboje z televize, jinak ne.

Co postavit vedle mého textu? Z literatury teď honem taky nevím. Z filmů bys mohl zkusit třeba filmy Davida Lynche nebo film The Machinist s Christianem Balem.
Gerty | + 0 / 0
7.02.2016-22:13
Jo, Ransome už mě na vojně třeba taky nebavil, je to vyloženě dětská četba. Salgari je Černý korzár a Sandokan - to ti nemohlo uniknout alespoň jako filmy, Gardner je advokát Perry Mason - taky běžely a možná pořád běží seriály. Thomas Block napsal Mayday - i to bylo celkem slušně zfilmované.

K tvému textu - ono se mi to blbě hodnotí, když to vlastně nemám s čím srovnat. Nevím, co by tam třeba bylo navíc, co by tomu mělo chybět a co by mělo být jinak. Když napíšeš dobrodružnou povídku, dám vedle třeba Batličku, vedle detektivky třeba Agathu Christie, i když ji taky moc nemusím - ale je tam srovnání. K tomu tvému jsem nic dalšího adekvátního nečetl - vlastně jen tu věc od Pippa. Ještě si to obojí v klidu přečtu, až nebudu v hlavě přemílat jiný věci, a pak ti třeba napíšu srovnání těchhle dvou povídek.
Zdenal | + 0 / 0
7.02.2016-20:38
Aha, aha... tak Maye a Verna máme společnýho. Ransone - k tomu jsem se dosta už moc starej a nebavilo mě to, Slagariho neznám.
Stejně tak Gardnera. Crichtona znám... ta sexuální scéna s demi Moore a Michaelem Douglasem mě donutila přečíst si literární předlohu. A přelouskla jsem i Kmen Andromeda. Docela mě to i bavilo, ale je fakt že moje krevní skupina to úplně není. Thomase Blocka neznám. Jdu kouknout na ty tvoje deníčky, obvzlášť mě zajímají ty knihy, co jsi nepřečetl, tam nejspíš najdu pár svých oblíbenců. ;-)
A jinak... já se teda nechci pouštět do obhajoby vlastního textu... jen bych řekl, že mi připadá perfektně racionální. :)
Gerty | + 0 / 0
7.02.2016-20:33
Zdenale - vezmu ty autory popořadě - Karl May, Jules Verne, Arthur Ransome, Emilio Salgari - tohle v dobách dětství, pak třeba E.S. Gardner, Michael Crichton nebo Thomas Block. Mám tady deníčky -"Knihy mého srdce" první a druhý díl a pak "Knihy, které jsem nikdy nepřečetl" - z toho by sis udělal lepší obrázek. Ale pravda taky třeba je, že jsem možná přečetl víc literatury faktu než beletrie. Obecně jsem byl vždycky víc na "racionální" texty, tyhle pocitovky, jako je tvá Sněženka nebo ta Pipova věc, jsem nikdy nevyhledával. Ale nemáš pravdu v tom, že jsem od četby těchhle dvou děl odešel nespkojený, jen k nim ještě trochu hledám cestu. Je to prostě jiný druh literatury, od kterého je třeba čekat něco jiného než od té komerce (nebo "komerce"?), co jsem vyjmenoval. V každém případě mi ta díla rozšířila literární obzor.
Zdenal | + 0 / 0
7.02.2016-15:39
Gerty, sakra, další nespokojený čtenář, nějak se mi tady hromadíte... a já očekával jen obdiv a uznání... Chmm, no každopádně díky, jenom ještě, abych si z toho něco odnesl - s jakou literaturou ses tedy doteď potkával? Nahoď prosím pár jmen, ať vím, jakej máš vkus. Díky.
Gerty | + 0 / 0
7.02.2016-10:26
Já už jsem tohle četl na Písmáku a nevím, co jsem k tomu napsal, vlastně nevím, jestli jsem tehdy vůbec něco napsal. Hodně mi to připomíná Pipův "Veltšmerc" - hodně myšlenek, nálad a pak nejistý konec, nad kterým se může dlouho přemýšlet a stejně člověk nemá jistotu, jestli ho pochopil.
Obecně - obojí je úplně jiný druh literatury, než se kterou jsem se potkával jako čtenář i jako autor, ale když se do ní ponořím, najdu kouzlo, které v komerční literatuře není. Jen to chce přistoupit na "pravidla hry".
Se známkou se vrátím po přečtení všech soutěžních prací.
Zdenal | + 0 / 0
6.02.2016-14:57
Owle, děkuju za přečtení a komentář. Na tvem komentáři je skvěle, ze obsahuje dostatek konkrétních připomínek a doporučení a zároveň je napsán zcela jednoznačným, nematoucim způsobem, z nějž je ihned zřejmé, zda jej lze brát vážně, nebo ne.
Owl | + 0 / 0
6.02.2016-14:40
Celý příběh i způsob zpracování je poněkud zmatený. Nemám nic proti opakování slov pro zdůraznění účinku nebo gradaci děje, avšak ve tvém textu to působí jako pouhopouhé opakování, které čtenáře (mě určitě) uspává a přivádí do stavu dejà vu. X-krát !Ležím na zádech...", x-krát "Jsem normální zdravý člověk". Proč to? Chce čtenáře přesvědčit, že je normální, přestože se zamiloval do náhrobní fotky, která možná ani neexistuje? Z hlediska děje nechápu vsuvku s neznámým zlodějem fotky, jaký tam má smysl? Bez něj by to bylo uvěřitelnější.
Některé návaznosti mi nedávají smysl: „Běžím směrem, kterým odcházel ten muž, dobíhám k bráně a vybíhám před hřbitov. Rozhlížím se na všechny strany. Vracím se k hrobu, k hrobu bez tváře.“ Nechybí tam něco?
Dlouhé souvětí, potom nová věta začínající „Ke kterému došlo …“. To mi zní hodně násilně a nečesky.
„Zoufalství. Stupňuje se. A stupňování nemá hranic.“ Zvláštní.
“ Myslím, že Sněženku miluji." – PROČ?
"Hezké holky, tyhle upravené architektky…" (chybí čárka za „holky“).
Snaž se neopakovat slova a využívej slovní zásobu nebo si ji obohať.
Hodnocení: 3
Přeji hodně štěstí v soutěži!
Zdenal | + 0 / 0
6.02.2016-11:07
Dík za komentář, Elviro. Konec ti vysvětlovat nebudu, ale ze hrdinovo opakování, ze je normální, působí opačně - to tak má být. Takže to beru tak, ze aspoň něco se mi snad povedlo. Ještě jednou díky. Měj se.
Elvira | + 0 / 0
6.02.2016-9:41
OK, máš pravdu Zdenále, tak abych napsala něco svého už včera jsem chtěla něco doplnit, ale nějak mi nešlo vložit.
Oproti Fenestro je se mi dobře a opakování skutečností mi nevadilo, naopak. – to je ale taky jediný rozdíl, jinak s ní naprosto ve všem souhlasím.
No a ještě … jak hrdina pořád říká, že je normální, po několikátém opakování to na mě působilo přesně opačně :-)
A pak ten závěr… mělo to představovat nějakou časovou smyčku, nebo …? Zkrátka nevím. Jestli byl tvůj záměr čtenáře zmást, tak u mě se ti to povedlo
Zdenal | + 1 / 0
5.02.2016-17:50
Hele, hele... za přečtení samozřejmě děkuju... ale to by moh říct každej, že už to za něj napsalo fenestro... to je pěknej podvod tohle. :)
Elvira | + 0 / 0
5.02.2016-17:21
Musela jsem si přečíst komentáře, abych se ujistila, jestli jsem pochopila. Mám to jako Fenestro, napsala to vlastně všechno i za mě
fenestro | + 0 / 0
5.02.2016-10:51
No ale jinak myšlenka je to skvělá, i když jistě že ne nová.
Zdenal | + 0 / 0
5.02.2016-10:32
V pohodě, fenestro, mockrát děkuju za přečtení a za komentář.
Některé vytky jsou asi oprávněne, ona to žádná perfektní povidka určitě není; souhlasím s tebou, ze beran je lepší. :)
fenestro | + 1 / 1
5.02.2016-8:43
Četla jsem už včera a jelikož se mi zavíraly oči, nechala jsem si koment na dnešek.
Abych pravdu řekla, tak se mi to četlo hodně špatně. Nebylo to tím, že bych byla ospalá, ale zdálo se mi, že se hodně opakuješ a vracíš k tomu samému a vůbec je to celé jakési zmatečné.
Některých informací se mi zdá zbytečně moc, třeba co se týče toho zaměstnání, úplně mě to rozptýlilo od hlavní myšlenky, která prolíná celým dílem.
Vůbec nechápu tuto větu:
...Večer se koná večírek. Pochopitelně se ho účastním. Sedím mezi veselícími se lidmi. Je mi šestnáct a piju vodku. Umírám na zánět slepého střeva. Někdo se mě na něco ptá. Myslím, že jsem ještě panic. Odpovídám. A odpovědí je mi úsměv. Milý úsměv. Rozverný. A přesto....

Jednou umíráš a je ti šestnáct, podruhé jsi starý, potřetí jánevímco...

Samozřejmě, já chápu, na večírku se vracíš do minulosti, kdy ti bylo šestnáct a pil jsi vodku a umíral jsi z přemíry alkoholu, jindy se ráno cítíš jako starý...
Jenže je to takové pro mě divně podané.
Co se týče atmosféry hřbitova, tak tu jsi vykreslil dokonale, tu jsem přímo hmatatelně cítila. Jen mi chvilku ze začátku trvalo, než jsem zjistila, o co jde.
Asi jsem příliš jednoduchá, abych rozpoznala tzv. vyšší level literatury, ale mě se tohle nelíbilo. Tvoje povídka Beran, si pamatuju, mě nadchla.
Ale co tak nějak nemusím, když je někdo příliš intelektuální a složitý, jak v poezii, tak i próze, prostě tomu nerozumím. Asi na to nemám, ale někdy se mi zdá, že ze snahy, aby dílo bylo zajímavé, se to přehání.
Tím neříkám, že je to tvůj případ, ale tady se mi to zdá překombinované.
Já neumím tak odborně podat kritiku jako zde jiní, k tomu povolanější. Píšu to, co cítím, a jak dílo na mě zapůsobilo. Jistě se najdou jiní, fundovanější, kteří budou mít opačný názor.
tambora | + 0 / 0
4.02.2016-21:54
má to atmosféru a je to zajímavý i dějově, i když se tam vlastně nic moc neděje
(jo a miluju hřbitovy)
asi nemám co vytknout. prostě vtáhlo a nepustilo. do soutěže jedna.
Zdenal | + 0 / 0
4.02.2016-21:35
Yeah, well, you know, thats just like, your opinion, man.
4.02.2016-21:26
Ok, takže máš detský štýl, beriem na vedomie :D :D
Zdenal | + 0 / 0
4.02.2016-21:12
Já ti dám zrychlenou dětskou řeč, tomu se říká styl sakra! :)

No a souvětí neumím... souvětí jsou nebezpečný... akorát uděláš chybu v interpunkci... a psát všude tři tečky se dá dost dobře jen v komentářích...
4.02.2016-9:05
Nevšednosť v námete, nádych abstrakcie a predsa konkrétno. Toto sú faktory, ktoré majú vplyv na čitateľa a zaujmeš ho.
Poviedka má atmosféru, ktoré je sugestívne prenesená na čitateľa a vďaka opakujúcemu sa motívu núti čítať ďalej, až k záveru.
Toto všetko sú prednosti diela.
Za negatívum považujem prílišnú úsečnosť. Autor by mohol viac, nie príliš, ale určite viac, využívať súvetia. Tým vytvoriť priestor pre čitateľa kde by sa nadýchol. Takto, hoci ide o pokoj cintorína, do čitateľa poviedka búši a búši.
V úvode by som sa vyvaroval nadmernému používaniu zámen a spojky a.
Napríklad veta:

"Určitě velká kočka, nosila kávu na štábní porady a všichni ti chlípní důstojníci jí čuměli na zadek a na prsa obepnutá v uniformě."

Lepšie by vyznela ak pred všichni by bola použitá čiarka. Nakoľko je spojka využívaná aj v ďalšej časti vety, čo konkrétne na mňa pôsobí ako zrýchlená detská reč, keď chce dieťa niečo rýchlo vyklopiť a miesto ukončenia viet alebo pauzy vo vete, využíva spojku A.
A ešte toto a toto a vieš a a hento..
Ale toto čo som popísal sú drobnosti.
Trinny | + 0 / 0
2.02.2016-21:25
Umíš čtenáře lapit a nepustit. Bravo. Toto je moc dobrá povídka, Marusja to napsala za mě, já to měla sice bez muziky, ale i tak jsme to musela dočíst.

Pointa se ti povedla. Jo, píše ti to dobře. Vidím to na bednu v porovnání s tím co jsem zde zatím četla. Zelením a držím palce.
Marusja | + 0 / 0
2.02.2016-20:56
Skvělá atmosféra, líbí se mi ten opakujcí se motiv, který se stále jemně posouvá, až se dosune za hranu ... a udělá salto do prostoru:) Pustila jsem si k četbě i tu zmíněnou kapelku a dojem byl naprosto dokonalý. Moje krevní skupina:)
erinien | + 0 / 0
2.02.2016-19:16
Je to dobré, co budu povídat.
Jejda | + 0 / 0
2.02.2016-18:06
To jsem Tě rozhodně nepodezírala, že bys zamýšlel nějaké špatnosti. ;-) Na tu hromadu komentů si vzpomínám. Klidně to do soutěže přihlaš, určitě si Tě přečte víc lidí, než takto.
Zdenal | + 0 / 0
2.02.2016-17:44
Jenom mi není jasný, proč tu nemám aspoň padesát pochvalných komentářů. Asi to teda přihlásím do soutěže, aby tento skvělý text nezapadl - byla by to veliká škoda.
Zdenal | + 0 / 0
2.02.2016-9:00
Pardon. Ja jsem se uklikl a povídku smazal. Tak jsem jibsem dal znovu. Nic špatného jsem tim nezamýšlel.
Jejda | + 0 / 0
2.02.2016-7:44
Psát umíš Zdenale, pěkná povídka, ale už jsem jí tu četla a nevidím žádné změny. Nebo, že by přeci?

Veškerá díla zveřejněná na serveru Pište-Povídky.cz jsou pod právem autorů, tudíž je nelze kopírovat ani jinak využívat bez jejich souhlasu.