Přihlášení
Nick:
Heslo:
Trvalé přihlášení

Registrace Zapomenuté heslo

Vlak

Sdílej na Facebooku

Autor: RobBob

Vloženo: 2.04.2016

Publikováno: 2.04.2016 11:48

Kategorie: Povídky -> Tajemné, záhadné

Denis vedl Spidyho ze školy. Byl pátek a Spidy se nemohl dočkat víkendu. Chrlil jeden nápad za druhým, jak by mohli strávit volné dny.

            „Mám pro tebe dárek,“ řekl Denis a podal mu bílou obálku.

            Chlapec ji převzal. „Co to je?“ zeptal se překvapeně.

            „Otevři to a uvidíš,“ pobídl ho.

            Spidy ji otevřel a vytáhl z ní dva lístky do kina. Nemohl uvěřit vlastním očím. Byly na Spidermana. Vzápětí se ale při bližším prozkoumání zachmuřil.

            „Myslel jsem, že budeš mít radost,“ pronesl Denis.

            „Je to až v osm hodin,“ řekl tristně. „Máma nás nepustí.“

            „Máma volala, že budou s tátou celej víkend pryč, takže se to ani nedozví.“

            Chlapec se znovu rozzářil a objal ho kolem pasu. „Ty jsi ten nejlepší brácha na světě. Já jsem tak rád, že tě mám.“

            Denis mu prsty pročísl vlasy. Měl ho moc rád. Nechtěl, aby měl prázdné dětství tak jako on. V periferním vidění zahlédl tuláka, ale nevěnoval mu žádnou pozornost. „Tak půjdeme, chlapáku, už mi kručí v břiše.“

            Tulák se mezitím přiblížil. Měl potrhané oblečení a ruce schované v kapsách letní bundy. Hleděl na Denise.

            Denisovi připadal jako narkoman. Byl bledý v obličeji a po tvářích měl červené skvrny.

„Schovej se za mě,“ řekl.

„Proč?“ podivil se Spidy.

„Udělej, co ti říkám,“ zvýšil hlas a odstrčil ho za sebe. Chlapec mu položil dlaně pod zadek.

Tulák vytáhl z kapsy pistoli. Měl rozšířené zorničky a zarudlý nos, ze kterého vytékal sopel. V natažené ruce se mu držel třas. Denis se jen mohl modlit, aby tu zbraň neměl nabitou.

„Naval prachy, křupane, nebo tě voddělám. Je to jasný?“ Dávivě zakašlal

Denis přikývl, ale celý se třásl. Cítil, jak mu Spidy zabořil prsty do stehen. Vzlykal.

„Tak kurva mi dej ty prachy, seš snad hluchej?!“ Z nosní dírky mu stekla krev. Setřel si ji hřbetem ruky a setřepal ji na zem.

„Peněženku mám v batohu,“ pronesl Denis vystrašeně. Věděl, že v tomhle stavu se nebude zdráhat zmáčknout spoušť. Byl zcela pod vlivem drog, neschopen odlišit realitu od fikce.

„Tak to kurva sundej a dej mi ho,“ pohrozil zbraní.

Denis pomalým pohybem sundával batoh. S hrůzou sledoval chvějící se prsty.

„A žádný rychlý pohyby nebo tě vodkráhnu, rozumíš? Tak rozumíš sakra?!“ Silně zakašlal. Volnou rukou si zakryl ústa. Po chvíli vykašlal nechutně zbarvený hlen.

„Ano.“ Denis si sundal batoh a podal mu ho.

„Nic na mě nezkoušej, nebo seš mrtvej.“ Feťák si vzal batoh a ukázal na chlapce. „Co má v té aktovce?“

„Nic,“ pronesl Denis zajíkavě. „Je mu teprve šest, nemá vlastní peníze.“

Spidy zaryl své drobné prsty do Denise ještě víc. Celý se třásl. „Já chci domů,“ zasípal.

„Jestli kecáš, oddělám tě. Je mi to u prdele, slyšíš?“

„Ano. Vemte si peníze a nechte nás.“ Uvědomil si, že tlukot srdce mu přehlušil vlastní hlas.

Narkoman se vzdálil. Pistoli měl stále namířenou na Denise. Chvěla se mu. Volnou rukou se snažil otevřít batoh.

Denis chytil Spidyho za ruku. „Až ti ji zmáčknu, tak se rozběhneš a nezastavíš se, ať slyšíš cokoliv.“

„Buď zticha!“ okřikl ho feťák. Konečně se mu podařilo nalézt peněženku.

„Stiskni mi ruku, že rozumíš.“

„Řekl jsem, kurva, ať seš zticha! Odprásknu tě jako hmyz!“

Chlapec mu ji sevřel.

Narkoman otevřel peněženku. Nalezl v ní jen dvě stovky.

„Co to kurva má být?“ rozčílil se.

„Jsem student,“ zachvěl se Denisovi hlas. „Nemám moc peněz.“

„Za tohle bych tě měl zabít a toho tvýho kluka taky,“ odvětil nepříčetně.

„Dám vám mobil,“ snažil se ho uklidnit. „Mám ho v kapse.“

„Ale žádný triky. Varuju tě.“ Přepadl ho další záchvat kašle.

Denis vytáhl z kapsy mobil a ukázal mu ho.

„Pošli mi ho po zemi,“ přikázal mu.

Denis učinil, jak mu řekl. Vložil do ruky více síly, takže narkoman nestihl mobil zachytit a musel se pro něj natáhnout.

Denis zmáčkl Spidymu ruku a ten se rozběhl. Neohlížel se, přesně tak jak mu přikázal bratr. Pak ale zaslechl výstřel a zastavil se.

Denisovi se podlomila kolena a vzápětí na ně dopadl. Myslel si, že ho zvládne odzbrojit. Že bude mít rychlejší reflexy. Musela to být pouhá vteřina, která mu unikla. Ohlédl se ke Spidymu. Z levého koutku oka mu stekla slza. Ztěžka zalapal po dechu. Zavrtěl hlavou a pohledem prosil chlapce, ať uteče pryč. Jenže Spidy v prožitém šoku běžel k Denisovi. Přitom křičel jeho jméno.

Ozval se další výstřel.

Spidymu vyklouzla obálka, kterou stále svíral, z ruky a zhroutil se na zem. Měli jít přece do kina, tak proč najednou cítí takový chlad.

Denisovi stékala z úst krev. Oči se mu pomalu zavíraly. Pohlédl na narkomana s nechápavým výrazem. Byly to jen dvě blbý stovky. Další výstřel ho srazil k zemi.

 

            Mladý muž otevřel dveře vlakového kupé a vstoupil dovnitř. Jediným pasažérem zde byla žena, která ani nezaregistrovala příchod nového cestujícího a dál upírala pohled k obrazovce notebooku. Už se chystal otevřít ústa, aby z nich vyslovil základní francouzskou frázi, ale pak si uvědomil, že je už na území Německa. Rok už nemluvil jinak než francouzsky a německy uměl jen „Guten Tag“ a „Scheisse“. A ani jedno slovíčko nevyjadřovalo to, co chtěl, proto se pokusil sesmolit větu v angličtině.

            „I donť want to bother you, lady, but is it free here?“

            Žena k němu vzhlédla. Ve tváři lehce překvapený výraz, jako by se divila, jak se sem dostal.

            „Of course,“ pronesla školní angličtinou. „Please, sit down,“ dodala s lehce roztaženými koutky.

            Uvědomil si, že musí být přibližně v jeho věku, tedy okolo šestadvaceti let. Stále se na něho příjemně usmívala, jako by očekávala zpětnou vazbu. Byla mu sympatická a za normálních okolností by se pokusil o flirt, i když jeho životní zkušenosti se ženami zůstávaly někde na bodu mrazu, ale aspoň by zbytek cesty probíhal příjemněji. Jenže se cítil nesmírně unavený. Rok intenzivní práce v cizině ho natolik vyčerpal, že neměl chuť pouštět se do jakékoliv konverzace v angličtině. Navíc měl pocit, že předchozí větou vyčerpal veškerou slovní zásobu. Opětoval jí úsměv, opřel kufr k oknu a nadzvedl cestovní tašku k zavazadlovému prostoru. Připadala mu ještě těžší než před hodinou, ale možná se jen jeho ruce více unavily. Přehodil ji přes železnou konstrukci poličky, ale protože neodhadl vloženou sílu, překotila se zpět. Kdyby ji včas nezachytil, spadla by mu na hlavu.

            „Zatracená práce,“ zaklel ve snaze vrátit tašku zpátky do zavazadlového prostoru.

            „Ukažte,“ ozvalo se za ním, „pomůžu vám.“ Žena uchopila zespodu zavazadlo a společnými silami ho vrátili na poličku.

            Muž na ni s vděčností pohlédl. „Mělo mě napadnout, že tak krásná žena musí pocházet z Česka.“

            Pousmála se. „Je příjemné opět slyšet rodný jazyk.“

            „To máte pravdu,“ přitakal. „Mimochodem,“ natáhl ruku. „Denis.“

            „Zuzana,“ přijmula ji, „ale přátelé mi říkají Suzy.“

            Denis bezděčně pohlédl na cestovní tašku.

            „Myslím, že už nespadne,“ ujistila ho a usadila se zpět na místo. „Odkud jedeš?“ zeptala se.

            „Z Belgie.“

            „Docela daleká cesta,“ podivila se. „Nebylo by rychlejší letět letadlem?“

            „To by asi bylo,“ připustil, „ale nikdy jsem si nezvykl na změnu tlaku při vzletu a přistání. Bolest, která se mi zarývala až do mozku, ve mně vždycky budila dojem, že musí každou chvíli explodovat. Navíc při sebemenších turbulencích jsem měl pocit, že padám do propasti. Usoudil jsem, že mně to za ty nervy nestojí. A byla by škoda zřítit se, když se zrovna vracím domů.“

            „Po roce?“

            „Co prosím?“ odvětil Denis zmateně.

            „Byl jsi pryč rok nebo ne?“ upřesnila Suzy.

            „Ano,“ zatvářil se překvapeně. „Studovala jsi kriminalistiku?“

            „Psychologii,“ odvětila, jako by to vše vysvětlovalo. „Logická dedukce,“ objasnila při zjištění, že se Denis tváří stále překvapeně. „Chlap si na rozdíl od ženy obvykle vystačí při cestování na kratší dobu s jedním zavazadlem, ale protože máš kromě tašky ještě kufr,“ ukázala na něj, „usoudila jsem, že to bylo na delší dobu. A obvykle se za prací do ciziny jezdí na rok.“

            „Hotový Sherlock Holmes,“ pronesl s uznáním.

            „Vůbec ne.“ Tváře se jí lehce začervenaly, což jí přidalo na kráse.

            Denis se cítil v její přítomnosti lehce nervózně. Koneckonců uplynul už rok a půl, co měl naposledy rande s dívkou, přesto byl nesmírně rád, že narazil zrovna na ni.

            „Jen si dávám dohromady souvislosti,“ dodala. „A kde jsi pracoval?“

            „Tentokrát žádná dedukce?“ zeptal se škádlivě.

            „Jak vidíš, rozený Sherlock nejsem,“ pokrčila rameny.

            „Pracoval jsem jako au-pair v jedné rodině.“

            Zuzana vytřeštila oči a pak se tlumeně zasmála.

            „Co je na tom směšného?“

            „Promiň, bylo to netaktní, ale nevypadáš jako muž, který by se dokázal postarat o děti.“

            „Třeba jsem je vařil a jedl,“ navrhl tuhle možnost.

            Zuzana se pousmála.

            „A jako kdo podle tebe vypadám?“ zeptal se posléze.

            „Jako někdo,“ upřela k němu pohled, jako by v jeho očích hledala skrytou odpověď, „kdo před něčím utíká.“

            Denise to zaskočilo. Skutečně před něčím utíkal. Utíkal celý život, na střední, na vysoké a dokonce i po ní. Ale teď měl pocit, že si konečně uspořádal myšlenky. Že konečně ví, co od života očekává.

            „Potřeboval jsem změnu,“ pronesl po chvíli ticha. „Uspořádat si myšlenky. Člověk má v cizině spoustu času na přemýšlení.“

            „A co že sis vybral zrovna au-paira? Není to přece jenom práce pro ženy?“

            Denis pokrčil rameny. „Přišlo mi to jako příležitost přestat utíkat. Zastavit se a ujasnit si priority. Mít nějaký řád.“ Denis se zamyšleně podíval z okna na ubíhající krajinu. „Naplňoval mě pocit, že se…“ odmlčel se.

            „Že se o někoho staráš,“ doplnila ho.

            Přikývl. „I když jsem věděl, že je to jen na rok, poprvé po dlouhé době v životě jsem necítil potřebu utéct pryč.“ Znovu se mu ale vracel pocit prázdnoty. Představa, že ho doma nic nečeká, ho děsila. Jako au-pair se nemusel nikdy bát, že se probudí a přivítá ho prázdný dům. 

            „A o kolik dětí ses staral?“ vytrhla ho z myšlenek.

            „O čtyři.“

            Zuzanu to rozesmálo. „Teď si děláš ze mě srandu, že jo?“

            „Vůbec ne,“ pronesl zcela vážně. „Rodina měla pětiletá trojčata a sedmiletého chlapce. Teď už jsou pochopitelně o rok starší. Trojčata byli rovněž kluci, proto chtěli muže. Nevadilo mi to. Mám děti rád. Měl jsem mladšího brášku, o kterého jsem se staral, než…“ odmlčel se. Nechtěl na to myslet. Ne teď, když konečně našel sám sebe. Ne, že by se úplně dokázal vyrovnat s minulostí, ale aspoň se s ní naučil žít.

            Zuzana si všimla, že ho zmínka o mladším sourozenci rozhodila. „Promiň,“ řekla. „Minulost nás občas dostihne v těch nejnevhodnějších chvílích. Byla jsem v Německu na půlroční stáži v oboru psychologie. Během praxe jsem zjistila, že mnoho lidí se před něčím schovává. Někdy se ale před určitými věcmi ukrýt nedá, můžeme je pouze přijmout jako součást sebe sama.“

            Denis se chmurně pousmál.

            Uvědomila si, že plácá nesmysly, proto se raději odmlčela. Potřebovala se nadýchat čerstvého vzduchu.

            „Pohlídáš mi notebook?“ zeptala se náhle. „Potřebuju si odskočit,“ dodala.

            „Jistě,“ přitakal. Nejspíš má pravdu, pomyslel si. Mohli bychom se klidně odstěhovat na druhý konec země, ale minulost si vždycky vezeme s sebou. Minulost je jako černý pasažér, který se neptá, jestli může odcestovat s vámi. Je tam, bez ohledu na to, jak daleko se vzdálíte od domova. I když máte pocit, že si přestoupila na jiný vlak, stejně si nakonec najde cestu zpět. Můžete se jí na chvíli vzdálit, ale nikdy před ní neutečete. Dřív nebo později vás dostihne. Minulost – temný pasažér, který je uvnitř nás.

            Celý život se snažil přesvědčit sám sebe, že to nemohl předvídat, ale v očích rodičů bude vždycky ten, kdo je připravil o syna.

            Všiml si, že Zuzana nechala displej notebooku otočený směrem k němu. Překvapilo ho zvolené pozadí tapety. Působilo dost ponuře na ženu, která se zdála být plná života. Obrázek představoval vlakové nádraží zahalené ve tmě. Jediným zdrojem světla byl projíždějící vlak. Kužely světel lokomotivy si prorážely cestu skrz padající kapky deště.

            Naklonil se blíž k obrazovce a zrak mu sklouznul na dolní lištu Windowsů. Zarazilo ho, že má chybně nastavené datum. Přesunul pohled doleva, kde Suzy měla minimalizované okno Wordu s názvem „Vlaky a cestující“. Pravděpodobně se jednalo o rozpis vlaků, i když ho trochu zarazil dodatek „cestující.“ Vábilo ho to, ať dokument otevře a nahlédne do jeho obsahu. Věděl, že by neměl nahlížet do cizích věcí, ale nemohl si pomoci. Chtělo to a dokonce mu připadalo, že ho to přímo žádá, ať dokument otevře. Už se natahoval k touchpadu, když se dveře kupé náhle otevřely. Prudce sebou trhl.

            „Hledáš něco?“ pronesla Zuzana. V tom tónu nebylo obvinění ani pohrdání. Byl to hlas matky, která kárá dítě za to, že tajně chodí na cukroví.

            „Omlouvám se,“ odvětil. „Přemohla mě zvědavost.“

            „Nic se neděje,“ věnovala mu úsměv. „Je v lidské povaze zkoumat to, co působí tajemně, ale obávám se, že v tom nenajdeš nic zajímavého. Měla jsem klienta, který byl přesvědčen, že do vlaků nenastupujeme náhodně. Tvrdil, že cestující si nevybírají vlaky, kterými pojedou, ale vlak si vybírá cestující, které sveze. Vlaky si pro nás přijíždí, když ztratíme životní směr nebo provedeme něco velmi zlého.“

            „A co se pak s námi stane?“ zeptal se Denis, zaujatý myšlenkou.

            Zuzana si sedla a zasmála se. Podívala se z okna. Právě zastavili na nádraží. Název stanice ale nepostřehla. „To záleží na tom, jaké tajemství v sobě skrýváme,“ zaklapla notebook. Ozval se tlumený zvuk. „Ale to jsou jen báchorky lidí, kteří potřebují pomoct. V životě je důležité, abychom v něco věřili a pak se i nemožné stane skutečné.“

            Mít se o co opřít, pomyslel si Denis, i když je to jen v naší mysli. „A jak dopadl?“

            „Ten klient?“ zeptala se.

            „Ano.“

            „Dobře,“ odpověděla. „Řekl mi, že si udělal výlet vlakem, který si pro něho přijel. Když do něho nastoupil, věděl, že mu pomůže opět najít důvod k životu. Byl to jeho způsob, jak se vyrovnat s realitou.“

            Denis sklouzl myšlenkami zpět k pozadí notebooku. „Proč máš na ploše tak pochmurnou tapetu, když jako psycholožka bys měla dávat lidem naději?“

            „A proč se ti zdá ponurá?“ namítla.

            „Protože působí temně. Prázdné nádraží, které oklopuje noc za sychravého počasí. Jediným důkazem života je projíždějící vlak.“

            „A není to právě ta naděje,“ skočila mu do řeči, „která vystupuje z temnoty? Světlo, které ji pohlcuje a přináší úsvit? Někdy obrázek, který působí temně, může přinést daleko více svitu než jasná obloha se sluncem, za kterým se ukrývá bouře.“

            Denis usoudil, že na tom něco musí být. Záleží, jak se na svět díváme. Jestli ho vnímáme jako noc, po které nastane den, nebo jako den, po kterém nastane noc. Chtěl jí to říct, ale z reproduktorů se ozvalo hlášení. Denis si teprve teď uvědomil, že už nějako dobu stojí na místě.

            Hlášení proběhlo nejprve v německém a anglickém jazyce, poté přešlo do češtiny.

            „Dámy a pánové, vlak musel neočekávaně zastavit. Prosím, nevystupujte. Budeme pokračovat hned, jakmile to bude možné.“

            Denis se podíval z okna. „Vypadá to, že tu asi nějakou chvíli pobudeme,“ pronesl, když si všiml, že zastavili na vedlejší koleji.

            „Tak to si mezitím zajdu pro bagetu do jídelního vozu. Dáš si taky něco?“

            „Ne, díky. Asi si na chvíli odpočinu.“ Snažil se přečíst název stanice, ale měl výhled z příliš špatného úhlu.

 

            Denis otevřel oči. Musel z toho čekání usnout. Uvědomil si, že vlak stále stojí na místě. Nevěděl sice, jestli se pořád nachází ve stejné stanici, ale při pohledu z okna usoudil, že asi ne. I přesto, že padl soumrak a do skla bubnovaly kapky deště, zdálo se mu, že vzhled stanice je odlišný. Téměř jako vystřižený z pozadí Suzynina notebooku. Napadlo ho, že si nejspíš zase odskočila na záchod a nechtěla ho budit, tak nechala notebook na sedadle.

            Blikající modré světlo signalizovalo, že je v režimu spánku. Svítilo dokonce intenzivněji než samotná žárovka v kupé. Mdlé osvětlení zabudované ve stropu vozu působilo, jako by každou chvíli mělo vypovědět službu. Nebylo zde o moc víc světla než venku, kde se v plné kráse obnažoval měsíc.

            Modrá kontrolka ho vábila k sobě. I když mu Zuzana prozradila obsah dokumentu, stále se nemohl zbavit nutkání, že tam ukrývá něco jiného. Pohlédl na displej mobilu a zjistil, že spal téměř dvě hodiny. Připadalo mu, že je Suzy pryč už poměrně dlouho. Ve voze panoval podivný klid a po celou dobu nezaslechl jediný hlas z vedlejších kupé. Neslyšel, že by někdo nastoupil nebo vystoupil. Otevřel okno a vykoukl ven. Několik kapek ho plesklo do tváře. Nespatřil žádnou osobu, dokonce ani budova nádraží nevykazovala známky aktivity. Vše působilo tak opuštěně až z toho mrazilo.

            Zavřel okno a pohlédl znovu na blikající kontrolku. V životě necítil tak silnou touhu otevřít cizí předmět jako právě teď. Dokonce ani, když jako dítě o Vánocích pozoroval dárky pod stromečkem. Šeptání notebooku sílilo. Ignoroval ho. Otevřel dveře a nakoukl do chodby. Zela prázdnotou, osvětlená ještě slaběji než kupé vozu. Šetří snad elektřinou, podivil se.

            Otočil se. Kontrolka nepřestávala blikat. Otevřel notebook a probudil ho z režimu spánku. Klikl na jméno uživatele a očekával požadavek na vložení hesla. Místo toho naskočila plocha. Všiml si, že lišta zobrazuje opět jiné datum. Tentokrát se ho zmocnil strach. Zobrazovala datum smrti jeho bratra před deseti lety. Strach se mu rozrůstal po těle a sevřel mu žaludek. Denis klikl na dokument „Vlaky a cestující“ a otevřel ho. Zachvěl se.

 

            Denis – příjezd v 9 h večerního času. Stanice Varanov.

 

            Pohlédl na hodiny. Bylo dvacet minut po deváté. Vystřelila si z něho snad za jeho zvědavost? napadlo ho. Zaklapl monitor a vyšel do uličky. Nahlédl do vedlejšího kupé, ale nikoho tam nenašel. Osobní věci a zavazadla tam však zůstala. Podivné ticho obklopovalo celou prostoru. Nedolehl k němu žádný hlas ani sebemenší šum. Sousední kupé na tom bylo podobně. Cítil, že se ho zmocňuje panika. Mozek se dožadoval odpovědi na prostou otázku: Kam se všichni poděli? Věděl, že panikaří předčasně; zbývalo mu přece prohledat ještě celý vůz a i kdyby poté náhodou na nikoho nenarazil, může prozkoumat ostatní vagóny. Jenže, jak dlouho potrvá, než se jeho mysl zhroutí z prosté myšlenky, že všichni jsou pryč. Měl by si to připustit dřív, než bude pozdě. Ne, odmítl se podvolit takové paranoidní představě. Není přeci možné, aby všichni zmizeli, aniž by si s sebou vzaly věci. Došel na konec vozu, ale všude to bylo stejné. Pohozené věci na sedadlech, zavazadla v poličkách, jako by se jen všichni odešli nadýchat trochu čerstvého vzduchu.

            To bude ono, pomyslel si. Všichni se jenom šli podívat, proč vlak stojí na místě. Otevřel okno z chodby a vykoukl do opuštěného nádraží. Pršet už téměř přestalo, ale žádnou siluetu postavy nezahlédl. Nechápal to. Spatřil však název obce, který byl podsvícený bílým světlem. Varanov. Snažil si vybavit, která obec by se v Česku nebo v Německu mohla tak jmenovat, ale žádná mu nevytanula na mysli.

            Vzápětí zaslechl zvuk otevírání dveří. Na druhém konci vozu z prvního kupé vyšla postava. V tom přítmí jí neviděl do tváře, ale podle velikosti a barvy oblečení usoudil, že to musí být průvodčí, která mu kontrolovala lístek.

            „Hey!“ vykřikl.

            Žena se k němu ohlédla. Denis při pohledu na ni sebou trhl. Na chvíli měl pocit, že to není člověk, ale něco co nepatři do našeho světa. Vzápětí si uvědomil, že jen vlivem zakřivení světla spatřil obraz něčeho, co vytvořilo jakousi iluzi. Oddychl si. „Excuse me.“

            Žena na jeho volání nereagovala a brzy zmizela za dveřmi dalšího vagónu.

            Denis se rozběhl, nechápaje, proč před ním utekla, aniž by mu vysvětlila, co se tu děje. Běžel celkem rychle, alespoň si to myslel, přesto když vstoupil do druhého vozu, už ji nezahlédl. Prozkoumal každé kupé, ale výsledek byl vždy stejný jako v předchozím vagónu. Po průvodčí nezůstala žádná stopa. Napadlo ho, že by mohl prozkoumat celý vlak, ale děsil se myšlenky, že by nevstřebal skutečnost, že je každé kupé bez výjimky prázdné. Prohledal proto jen další tři vagóny, z nichž poslední byl jídelní vůz.

            Překvapilo ho, že stoly byly prostřené a měly naservírované různorodé pokrmy – některé z nich polosnězené. Dostal ukrutný hlad. Sedl si ke stolu, na kterém byl nachystaný řízek s bramborovým salátem a pustil se do jídla. Co na tom, že si ho někdo objednal. Nezdálo se, že by se zákazník hodlal vrátit. Přemýšlel, kam se všichni poděli. Nebo snad kam zmizel on? Zapudil tu myšlenku. Připadala mu absurdní.

Měla jsem klienta, který byl přesvědčen, že do vlaků nenastupujeme náhodně.

Dojedl. Napadlo ho, že by měl raději prozkoumat prostory nádraží. Třeba se opravdu schovávají v hlavní budově.

Zatáhl za kliku venkovních dveří a pokusil se je otevřít. Bez odezvy. Vložil do toho víc síly, ale výsledek se nezměnil.

Tvrdil, že cestující si nevybírají vlaky, kterými pojedou, ale vlak si vybírá cestující, které sveze. Vlaky si pro nás přijíždí, když ztratíme životní směr nebo provedeme něco velmi zlého.

            Spěšně zamířil do dalších vozů. Všude ho vítala prázdná kupé a až děsivé ticho. Už nezkoušel další dveře. Hnal se dopředu k lokomotivě. Napadlo ho, že by se odtamtud mohl dostat ven a třeba při troše štěstí narazí na strojvůdce, který mu řekne, že všichni čekají v čekárně, než se odstraní technická závada. Proč by ale někteří nechávali na sedadlech notebooky a mobily?

            „Mobil,“ zopakoval pro sebe a vytáhl vlastní. Signál měl dostupný. Proč ho to nenapadlo dřív. Náhodně vyťukal číslo a potvrdil jeho vytočení. Čekal minutu, ale spojení se nedočkal. Připadalo mu, že vlak je nekonečně dlouhý. Kolik už prošel vagónů? Osm? Deset? Nebo snad víc? Nemohl si vzpomenout.

            Zkusil číslo rodičů. Stále to zvonilo, ale nikdo to nezvedal.

            A co se pak s námi stane?

            To záleží na tom, jaké tajemství v sobě skrýváme.

            Žádné tajemství přece neschovává, nebo ano?

            Zavrtěl hlavou a rozběhl se na konec vozu. Zmocnila se ho panika, když ho přivítal další prázdný vůz. V mysli si promítal posledních deset let života. Vzpomínal na den, kdy se probral z kómatu. Rodiče mu tenkrát řekli, že jeho malý bráška umřel. Od té doby s ním téměř nemluvili. Dokonce mu nic neřekli ani když jim sdělil, že odjíždí do Belgie.

Konečně dosáhl cíle. Poslední vůz spojovala lokomotiva. Dveře do kabiny byly otevřené.

            „Haló?“ zvolal a pak vstoupil dovnitř. Všiml si, že na přístrojové desce je položený obrázek. Připadal mu povědomý. Vzpomínal si, kdo ho nakreslil.

            „Spidy?“ zašeptal.

            Na obrázku byli nakresleni dva chlapci. On když mu bylo šestnáct a jeho bráška, kterému tehdy bylo šest. Nakreslil ho dva týdny předtím, než zemřel. Co to povídá, nezemřel přece, byl zavražděn. To je rozdíl. Zemřete, když máte těžkou nehodu nebo jste smrtelně nemocní, ale nikdy nezemřete cizí rukou.

            Vzal obrázek do ruky. Spidy na trička chlapců napsal jejich jména. Říkal mu Spidy, protože měl nesmírně rád Spidermana. Jeho pokoj byl věčně přeplněn komiksy o Spidermanovi, figurkami a dokonce i oblečení měl potisknuté svým oblíbeným hrdinou. Nejradši měl pyžamo, na kterém Spiderman chytá zločince. Často nechtěl spát v jiném než v tomto. Od té doby, co zemřel, byl Denis pro rodiče pouhý vzduch. Jako by nezemřel Spidy ale on. Chápal, že truchlí, ale jemu chyběl víc. Byl to přece on, kdo se o něho každý den staral, ne oni. Oni se hnali za kariérou a doma se zdržovali zřídka. Byl to on, kdo ho vodil do školy a ze školy domů. On, kdo si s ním hrál a četl mu. Ne oni ale on. Oni mu dali život, ale on mu dal lásku, to je přece cennější.

            Řekl mi, že si udělal výlet vlakem, který si pro něho přijel. Když do něho nastoupil, věděl, že mu pomůže opět najít důvod k životu. Byl to jeho způsob, jak se vyrovnat s realitou.

            Vzal si obrázek a vyšel z kabiny strojvůdce. Dveře ven byly otevřené. Pochopil, že celý jeho život byl jen sen. Pouhá iluze toho, co mohlo být. Jen snil, jaké by to bylo, kdyby se tenkrát probudil.

            Vystoupil a rozhlédl se okolo. Objal ho chlad. Nádraží mělo tři nástupiště. Osvětlená cedule nad schody hlásala číslo dva. Sedl si na lavičku a vyčkával. Věděl, že dřív nebo později dorazí.

            „Na nástupiště číslo tři, kolej šestá dorazí rychlík číslo dvacet osm. Nevstupujte do kolejiště před zastavením vlaku.“

            Denis si prohlížel obrázek bratra. Za ním se ozývalo skřípání kolejí a nepříjemný zvuk brzdného systému. Přemýšlel, jestli to byl on, kdo mu tam nechal ten obrázek.

            Vstal a zamířil ke schodišti. Byl přesně takový, jak si ho pamatoval. Malý bráška s krátkým sestřihem a láskyplným úsměvem.

            „Přijel jsem si pro tebe, brácho,“ řekl.

            „Já vím, Spidy. Já vím.“

            Spidy ho chytil za ruku a Denis ji sevřel.

            „Chyběl jsi mi,“ řekl chlapec.

            „Ty mně taky, bráško.“

            Ruku v ruce zamířili po schodišti dolů. Osvětlená cedule nad nimi zhasla a vlak z druhého nástupiště odjel.




Hlasovaní jako ve škole (1 - nejlepší, 5 - nejhorší)Hodnocení: 1 (2 hlasů)

caeilin - 1 - 1

přečíst později

Komentáře

Zdenal | + 0 / 0
14.12.2016-22:32
Koukám, že "odvětil nepříčetně" je tam pořád. Ne, tak tohle nedokážu přečíst ani na druhý pokus.
jindra | + 0 / 0 | Moderátor
13.12.2016-19:29
Ve Velkém finále je moje pořadí (=známky):
PRÓZA:
1 Makový panenky
2 Těžký případ
3 Vlak
4 Sněženka
POEZIE:
1 (ne)víra
2 Cokoli řeknu
3 Nad ránem u domovních dveří
4 Chlapec a zeď
5 Blouznění
Robbob | + 0 / 0
12.12.2016-19:28
Díky všem za hodnocení:)
štísko | + 0 / 0
12.12.2016-18:07
Ode mě druhá a poslední jednička mezi povídkami.
Robert | + 0 / 0
9.12.2016-12:44
Jo, tuhle povídku si pamatuju.
A stejně jako poprvé, i dnes jsem si ji rád přečetl. Takže nevidím důvod ti dávat něco horšího než

1
Goalissimo | + 0 / 0
5.12.2016-18:55
Pointa, pointa, pointa! :)
Tentokrát mě samozřejmě nemrazilo tolik, jako poprvé, ale přesto jsem si i teď čtení užil. Atmosféra možná trochu vyprchala, ale výborné dialogy v kupéčku a další detaily a maličkosti ne. :)
Mezi finálovými povídkami řadím tu tvou na bronzový stupínek.
3
PavelBrezensky | + 0 / 0
4.12.2016-17:55
Za 1. pb
Olenska | + 0 / 0
3.05.2016-15:30
Dobré a zaujímavé. Len určitá nereálnosť scény s feťákom. Musel byť ešte deň, viditeľnosť, chýba popis miesta incidentu, či niekto nebol v dohľade atď. Je nereálne, aby feťák (bezdomovec) zaútočil cez deň. Vyhľadávajú noc a neskoré hodiny, ak už majú niekoho prepadnúť. Feťák či bezdomovec by strelnú zbraň rozhodne nemal. Dávno by ju predal, alebo by mu ju ukradli. Použil by nôž. Vo väčšine prípadov, ale feťáci (bezdomovci) si zháňajú peniaze inak, než priamym útokom. Radšej kradnú v obchodoch, v pivniciach, berú topánky pred vchodom atď. a tieto veci predávajú priekupníkom. Takže reálnejšie by v poviedke vyzeralo prepadnutie dvoma tromi normálne vyzerajúcimi chalanmi s nožom a určite v neskoršej hodine s tým, že bolo treba aspoň krátko doplniť popis opusteného miesta napr. popri kanáli alebo za nejakými skladmi a pod.
štísko | + 0 / 0
1.05.2016-5:34
Blahopřeji. Vyhrála opravdu kvalitní povídka.
Gerty | + 0 / 0
30.04.2016-9:37
Já jsem to taky hned viděl tak, jako caeilin. Ale myslím, že tenhle motiv byl použitý mnohokrát a nevidím na jeho příjemném zopakování nic závadného :-)
Robbob | + 0 / 0
30.04.2016-8:42
Díky všem!

Caeilin - jo, pochopila jsi to naprosto správně;). Přiznám se, že jsem tu myšlenku z toho filmu tak trochu převzal:)
Elvira | + 0 / 0
30.04.2016-6:29
Gratuluju

(Opět se mi potvrdilo, že mám úplně jiné názory, než většina… )
Mikeyacek | + 0 / 0
29.04.2016-20:45
Myslíš Šestý smysl, viď, caeilin?
caeilin | + 0 / 0
29.04.2016-19:25
Mně se to líbilo moc. Snad jsem pochopila správně, že zemřeli oba bratři, Spidy o něco dřív. Trochu mi to připomíná nějaký film, kde hlavní hrdina na konci zjistí, že ne on vidí duchy, ale sám je duch. Takže nápad mi až tak neotřelý nepřijde, ale stejně mě to moc bavilo. Jednička.
alesdvorak | + 0 / 0
29.04.2016-15:33
supeer. zaslouženě
Goalissimo | + 0 / 0
29.04.2016-11:04
Gratuluji k vítězství, s Gertym to bylo "o prsa japonské závodnice". :)
Robbob | + 0 / 0
29.04.2016-9:31
Zdenale, díky:)
Zdenal | + 0 / 0
28.04.2016-21:32
Ha, vítěz! Pro mě překvapivý, v mém výběru byl tak okolo patnáctého místa. :) (Přes kousky jako "odvětil nepříčetně" jsem se nějak nedokázal přenést.)
Každopádně gratuluji!
Robbob | + 0 / 0
28.04.2016-20:05
Díky Vám všem za zajímavé a přínosné komentáře.

Gerty, díky moc, vážím si toho. I já Tobě gratuluji za druhé místo, bylo to opravdu těsné:) Tak snad zas v červnu, pokud něco sesmolím:)

Mikeyacek: Ten název "Vlaky osudů" se mi líbí, ale dám na Tebe a ponechám původní název - je pravda, že by to asi pak bylo už od začátku jasné o čem to bude.
Mikeyacek | + 0 / 0
28.04.2016-19:17
Ještě malý dodatek. Po vložení svého hodnocení jsem si přečetl komentáře ostatních a musím napsat co nejhlasitěji (pokud jde vůbec něco hlasitě napsat) - NE!!!
Název "Vlak" je hodně návodný. Opravdu. Název "Vlaky osudů" je pohřeb. Konec. Nedělej to, prosím.
Gerty | + 0 / 0
28.04.2016-19:10
Ha! RobeBobe, tak velká gtatulace k vítězství! Potěšilo mě už to, že ses dostal do finále, a teď mám ještě větší radost, že jsi na cílové rovince urval titul :-) Bylo to velmi napínavé:-) A pak mě ještě víc těší, že na bedně jsou samé příběhy s fantastickou tématikou, ono se sem většinou hrnou věci ze života, a fantastika všeho druhu dost skomírá. Tak doufám, že v červnu se popasujeme znovu :-)
jistr | + 0 / 0
28.04.2016-18:55
Ahoj, já tady nebudu kecat do toho... že a že... ale rovnou řeknu, že mě tak u čtení povídky dlouho nemrazilo v zátylku.
Do finále jednička.
Mikeyacek | + 0 / 0
28.04.2016-18:45
Povídka se mi líbila, je čtivá. Místy jsem byl dost překvapen. Existuje takový ten kontrast, zvláštní pocit, když je něco perfektně napsáno a pak přijde moment, který je slabší a neočekávaný. Když Denis odstrčil Spidyho za sebe a ten mu položil ruce pod zadek, málem jsem si ukroutil dlaně, když jsem si chtě nechtě zkoušel, jak klučina ten úchop asi provedl, a neubránil jsem se úsměvu, přestože věřím, že situace rozhodně úsměvná nebyla.

Dialogy perfektní. Až moc. Rozhovor ve vlaku chápu, to je jiná dimenze, ale komunikace s malým klukem... Nemyslím, že je to v rámci celku vyloženě chyba, existují (existovali) slavní spisovatelé, kteří přepínali dialogy, bylo to o nich známo a bylo jim to odpouštěno - viz např. Lovecraft.

Děj je předvídatelný. To je důvod, proč dávám 2. Povídka je dlouhá, vine se čtivě dál a dál a končí tak, jak měla a jak dávala tušit od začátku - už název je velmi návodný. Tak dlouho čekat na očekávané je asi příliš, čekal bych nápaditější pointu nebo aspoň pokud odvést před konečným vybalením pozornost někam jinam. Bohužel k tomu nedochází.

Rozhodně nadprůměr v kontextu soutěže, jsem rád, že někdo takto píše.
Marionetta | + 0 / 0
28.04.2016-13:08
Musím říct, že v soutěži je pro mě tohle dílo jednoznačná jednička. Autor si s ním dal práci, udržuje napětí i atmosféru. Použil některé prvky, aby čtenáře nutil přemýšlet - to mě na tom baví.Takže do soutěže jedna.
Marionetta | + 0 / 0
27.04.2016-22:02
"V natažené ruce se mu držel třas." - hrozně lámaná věta, poprvé mě zarazila. Sem tam drobné chyby.

Nicméně opravdu pěkná povídka.Strhla mě a hlavně oceňuju, že to není nějaká prvoplánovka. Čtenář neví,co bude, a to je super. Pro mě velmi příjemné a originální.Děkuju
(se známkou se ještě zastavím)
Goalissimo | + 0 / 0
27.04.2016-16:25
Jen letmé postřehy:
"Není přeci možné, aby všichni zmizeli, aniž by si s sebou vzaly věci." (vzali)
"Denis při pohledu na ni sebou trhl." (upravil bych slovosled)

Jinak parádní práce, moc mě to bavilo. Člověk samozřejmě něco tuší už při prvních náznacích, ale doopravdy mně to začalo docházet až při postupném opakování Zuzčiných slov o bývalém klientovi.

Krásná symbolika se světly lokomotivy na tapetě - tohle mi udělalo fakt velkou radost.

Odměňuji jedničkou.
Hodně štěstí v soutěži. :)
TomasPytlik | + 0 / 0
27.04.2016-7:02
První myšlenky: "Páni, ten začátek je vážně napínavý."
Druhé myšlenky: "Proč nás to tolik bere? Nečetli jsme už podobné drama mockrát předtím?"
Třetí myšlenky: "Ticho tam vepředu! Je to prostě perfektně napsané. Čemu se divíte?"

První myšlenky: "Najednou jsme ve vlaku? A ten chlápek je Denis?"
Druhé myšlenky: "Úúú, to bude to.. flaška-bek! Anebo ne! Je to cesta na onen svět! Prosím, ať je to cesta na onen svět!"
Třetí myšlenky: "Mohli byste se laskavě uklidnit? Soustřeďte se na náznaky!"

První myšlenky: "Tý brďo, jak přirozeně a jednoduše si povídají."
Druhé myšlenky: "Není to až příliš čisté? Chci říct - vždyť mluví jako knihy."
Třetí myšlenky: "On pracuje s lidmi a dětmi a ona je psycholožka. Co pořád máte? Je to jen planá závist nad tím, že my před ženami vždycky koktáme."

První myšlenky: "Další vagón, další vagón..."
Druhé myšlenky: "Jak dlouho ještě půjde? To čekání je nesnesitelné!"
Třetí myšlenky: "Kdyby se to rozuzlilo hned, cítili bychom se ochuzeni. Takže držte zobák a hltejte dál."

První myšlenky: "Tak přece záhrobí. Tak trochu."
Druhé myšlenky: "My to věděly! Vyhrajeme něco?"
Třetí myšlenky: "Kušujte. Byla to paráda. Jen si říkáme, že tam trošku mohlo dojít k nějakému snovému zapojení toho narkomana. Vyklouzl z toho moc snadno."

(Že je tohle dílo na jedničku, je tak nabíledni, že jsem se ani neobtěžoval s recenzí a použil autentický záznam z mé hlavy :))
Robbob | + 0 / 0
26.04.2016-11:15
Dekuji všem za komentáře:) Roberte, název "Vlaky osudů" zní dobře, asi ho použiju:)
štísko | + 0 / 0
26.04.2016-7:03
Takže se vracím se známkou. Jelikož se sešli výjimečně dvě povídky dle mého stejné kvality, dám výjimečně ještě jednu jedničku.
štísko | + 0 / 0
25.04.2016-22:52
Nemám slov. Zatím nejlepší povídka tohoto finále. Známku dám až po dočtení všech prací. Nezohledňuji jen kvalitu, ale i mnou preferované pořadí.
Robert | + 0 / 0
25.04.2016-22:14
Skvělá povídka.
Zaujala mne hned od začátku. Druhá část byla hodně zajímavá. Téma osudu. Vlaky osudů? Možná by mi takový název k povídce seděl víc :o)

Mám rád v povídkách a celkově knihách konverzace, přímou řeč... Zkrátka ne dlouhé popisy ale rozhovory, které dají ději spád. Hodně lidí právě rozhovory opomíjí, bojí se jich, ale přitom právě konverzace díla odlehčí a předají čtenáři nenásilnou formou mnoho informací.
Tím chci říct, že jsem si v tvém dílku doslova rochnil blahem. Nejen, že umíš psát přímou řeč (což bohužel není pravidlem), ale tvé rozhovory působí nenuceně, přirozeně a uvěřitelně.
Zachycení atmosféry je taktéž velmi dobře odvedená práce.
Zkrátka a dobře, mně se povídka líbila natolik, že se nerozpakuju dát

1
Marusja | + 0 / 0
20.04.2016-22:35
Pěkně se četla, lehce záhadná s velikou záhadou na konci (úplně mi nedocvaklo, co se stalo, nabídlo se mi víc řešení, všechna lehce mlhavá, ale povídky jsou od toho, abychom se nad nimi zamýšleli, takže asi v pořádku), ale jako bych přesto měla pocit, že jsem nedostala všechno. Jinak asi nemám, co bych vytkla, ráda jsem četla:) 1
Robbob | + 0 / 0
17.04.2016-17:57
Foxy, díky za známku a za přečtení.
Foxy | + 0 / 0
16.04.2016-22:06
Výborná povídka, líbí se mi, jak píšeš. Drobnosti by se našly, ale celkově moc dobré. Jasná 1.
Robbob | + 0 / 0
14.04.2016-20:25
Miki, díky za chválu. Moc mě těší, že některá má díla v Tobě zanechala hlubší význam. Zkusím to teda příště ve wordu nezarovnávat, ale až při vložení textu sem.

Gerty, díky za upřesnění:)
Gerty | + 0 / 0
14.04.2016-19:13
Robe - trochu opravím MikiMajlo - nezarovnávej ve wordu vůbec nic :-)
MikiMajlo | + 0 / 0
14.04.2016-19:05
Dočteno a konstatuji, že tohle je velmi podařené dílo. :) Do soutěže jasná 1! Líbí se mi tvůj styl psaní, a není to první příběh, který mě silně zaujal.

PS. Nezarovnávej ve wordu text do bloku, při kopírování na PP to dělá neplechu. Nech zarovnání textu doleva a uvidíš ten rozdíl. :)
Robbob | + 0 / 0
9.04.2016-10:12
Gerty, tak to jsem rád, že se Tě dílo bavilo a že konec byl pro tebe naprost pochopitelný:) Nepsal jsem to nějak složitě. Ten úvod, zkusím nějak poopravit.

Elviro - je to tvůj názor a respektuju ho, jsem rád, žes to dočetla aspoň do konce:)
Elvira | + 0 / 0
9.04.2016-9:50
Já vím, Gerty, ale i já můžu jít na Spidermana... prostě já bych tu informaci o pyžamku a pokojíčku uvítala v úvodu, v závěru už to bylo zbytečný

ale je to jen můj názor a samozřejmě se můžu plést
Gerty | + 0 / 0
9.04.2016-9:23
Elvíro - to ano. Ale v pátém odstavci, hned na samém začátku stojí, že Denis koupil bráškovi lístek na Spidermana. Podle mě je to naprosto dostačující vysvětlení té přezdívky.
Elvira | + 0 / 0
9.04.2016-6:14
Gerty, já měla na mysli ten odstavec: "Vzal obrázek do ruky...." (konkrétně tu první půlku) :-)
Gerty | + 0 / 0
8.04.2016-22:43
A mně se to líbilo nejvíc ze všeho soutěžního, co jsem zatím přečetl :-) Jo, ten úvod s lupičem je trochu kovbojka, ale ve vlaku to začne být zajímavé a napínavé. Kam to směřuje, jsem začal silně tušit už od chvíle, kdy na notebooku bylo jiné datum. Konec je mi na první přečtení jasný jak facka :-)
Jen jsem ze začátku měl dojem, že se to odehrává v USA - Spidy a Denis mi znějí hodně americky - a pak jsem se divil, že tomu lupiči bylo málo dvě stě dolarů :-) Takže tam by to možná chtělo nějak naznačit, že je to tuzemské prostředí. Jinak bych ani nic neškrtal ani nepředělával, klidně to nech tak, jak to je, fanoušci žánru to dají :-)

Elvíro - přezdívka Spidyho je objasněná už v pátém odstavečku :-)

Do soutěže jasná jedna, i když do finále se to "díky" některým psím kusům asi nedostane.
Elvira | + 1 / 0
8.04.2016-21:23
Za to, žes nechal umřít malýho kluka, máš velký mínus, šlo by to i s jinou postavou
zajímalo by mě, proč vysvětluješ důvod oslovení Spidy až skoro v závěru, to jsi měl udělat buď hned na začátku, anebo vůbec (ono to už čtenáři muselo chtě nechtě dojít i tak)
Taky mi nesedly nějaký dialogy a ta druhá půlka mě nemoc nebavila, působilo to na mě jako kdybys potřeboval zaplnit papír
3
Robbob | + 0 / 0
8.04.2016-13:22
Tambora, díky za komentář. Tu úvodní scénu jsem aji přemýšlel, že by asi stačilo to vložit někam jako vzopmínku - možná by to pak nepůsobilo tak rozvláčně. Zkusím se nad těma výtkama zamyslet... Akorát ten konec - každý asi preferuje něco jiného - když ono dílo jsem stavěl jako duchařinu.
tambora | + 0 / 0
8.04.2016-12:01
do soutěže 3
tambora | + 0 / 0
8.04.2016-12:00
natahuje se to a moc tomu nevěřím... scéna s bezdomovcem divná (už to, že má pistoli... pak používá slova jako “sakra” a "odprásknu tě jako hmyz” - to je prostě na feťáka a houmlesáka divný. navíc mi ta scéna nepřijde vůbec akční... asi moc popisuješ a ta nevěrohodná přímá řeč taky dělá svoje. klidně bych to hodně zestručnila nebo jen zmínila, že brášku někdo zabil, a prezentovala bych to třeba jako nějakou vzpomínku, když se denis vrací vlakem.
sloh je takový školácký, jednoduchý, pořád ten udělal to, ten tamto...
scéna ve vlaku - opět, přímá řeč nepůsobí přirozeně...
potom zvláštní sousloví jako lehce roztažené koutky, třas se držel...
konec utnutej a náhlej, spíš bych čekala, že se vyrovná se smrtí bratra, přišlo by mi to (zase) přirozenější, než aby se s ním setkal...
plus za myšlenku, že člověk často před něčím utíká, to by chtělo víc rozvést, tam vidím kámen, na kterým se dá stavět, další plus za nápad s tím, že vlaky si nás vybírají.
kadlis | + 0 / 0
7.04.2016-22:34
:) To chápu, PP je náladové a u každého z nás se to projevuje jinak.
(A chtěl jsem napsat "dávám" - dávím má trochu posunutý smysl.:) )
Robbob | + 0 / 0
7.04.2016-22:27
Kadlis, díky za komentář. Ty odstavce - no já to kopíruju rovnou z wordu sem a to odražení se změní.
kadlis | + 0 / 0
7.04.2016-21:59
Fajn čtení.

Jak se probudil v kupé, přišlo mi trochu zmatené, jak přemýšlel, co slyšel, neslyšel, zda žena to, či ono.

+ máš vtipně rozhozené odražení odstavců

Dávím 1. (1 znamená, že bych dílo chtěl vidět mezi finalisty; 2 je "je mi to jedno"; 3 říká, že proti postupu mám námitky; další známky až pro opravdové otřesnosti)
Krab | + 0 / 0
7.04.2016-11:09
Líbí se mi styl vyprávění, ta tajemná atmosféra, motiv vlaků a nádraží, přirovnání minulosti a černého pasažéra...
Když jsem to četla poprvé, byla jsem v napětí až do konce.
U mě za 1
Zdenal | + 0 / 0
7.04.2016-10:15
Uvedl jsem konkretni vytky, co je podle me spatne, nechapu, na co si stezujes. Nebudu to cist cely, kdyz me to nebavi a je to blbe napsany.
alesdvorak | + 0 / 0
7.04.2016-9:15
jo, komentaře zdenal sleduju celou soutěž, těším se, až se zastaví u mě :D
jinak neni zač, prijde lepší si to takhle veřejně zdůvodnit :D
Robbob | + 0 / 0
6.04.2016-20:43
Alesdvorak, přesně to jsem potřeboval, trochu konstruktivní kritiky. Díky moc:). Vím, že povídka není dokonalá, proto jsem se taky rozhodl ji dat do soutěže, abych se dozvěděl jak ji vylepšit. Když mně Zdenal napíše, že je tam moc zájmen (asi by se to dalo trochu poupravit, to připouštím) a řekne po pár větách, že je to hovadina, tak to je sice pěkný, ale je mi to platný jak stěrače u ponorky. Občas sice napíšu nákou blbost, ale tady vyloženě s ním nesouhlasím - jen to chce pár úprav. Ještě jednou díky za rozbor, pokusím se zmíněné výtky ve wordu upravit. Ten konec jsi pochopil dle reakce správně - je to taková duchařina:)

Maa, díky za jedničku a za dočtení do konce:)
maa | + 0 / 0
6.04.2016-19:21
Vracím se. 1
alesdvorak | + 0 / 0
6.04.2016-15:58
Zlepším ti karmu udělenou jedničkou, ale mám jisté výtky.
Tak:
Scéna s bezdomovcem je napínavá, jak má být. Bravo! Líčení vzhledu bezdomovce perfekt - krátký, výsižný, netřeba dlouhých líčení, když se pohybujeme v určitém stereotypním myšlení a každý si dovede představit podobná individua. O to víc mě zaráželo, že ten homeless mluvil jako fízl z americký detektivky. Polož ho na zem a kopi ho ke mně, žádný blbosti, atd.
Střelba super - jasná mystifikace, kterou jsem neodhadnul.
Nástup do vlaku slabota: první část rozhovoru s paní probíhá jako v učebnici češtiny: bolest, která se mi zarývala do mozku (při přistání, atd.) je to běžný jev, takže bych třeba jen řekl: nesnáším přistání, bolí mě z toho hlava, atd. nejak to zjednodušit. Abys nemyslel - mám rád podobně složitý věty ale musí být na místě.
No druhá část rozhovoru, ta psychologie, atd. To mi přišlo poutavý a zajímavý, sice podobných jinotajů a střeštěností je plný internet, nicméně myslím, že na ten trik s vlakem jsi mě dostal.
A konec? No, snad jsem ho pochopil, asi duchařina, ale potěšilo mě to. už dlouho jsem nic podobného nečetl. Koukám rád i na filmy s podobnou tématikou, tak se dá říct, že ses mi trefil do noty.
No, což, dávám 1. Snad zbytek mého komentáře byl k něčemu.
Zdenal | + 0 / 1
4.04.2016-20:22
třeba: "Spidy ji otevřel." - to "ji" je tak daleko od slova "obálka", že už se tam to zájmeno nehodí
"pronesl Denis" - nemusíš mít každou přímou řeč něčím uvozenou, pak vymýšlíš blbosti jako "pronesl" - takhle ne
bože, pořád nějaký zájmena... to není dobrý... pohladil ho, měl ho rád a i on měl rád jeho...
odstrčil za sebe - to je asi špatný sloveso, protože odstrčit se dá něco snad jedině od sebe...
ve chvíli, kdy se vytáhla pistole, jsem přestal číst - je janý, že to bude nějaká blbost

maa | + 0 / 0
4.04.2016-18:14
Nápad super, kratší to být mohlo a nejsem si jistá, jestli jsem to správně pochopila. Na konci jsem musela hodně přemýšlet, abych s toho něco vydedukovala. Jestli jsem to pochopila správně se zeptám, až po soutěži:-)
Hodnotit budu, až po přečtení všeho.
Robbob | + 0 / 0
4.04.2016-10:26
Zdenulka, jsem rád že jsi to dočetla do konce, i když tě to třeba tak nechytlo. Bývali doby, kdy mně zase vyčítali, že jsem při vyprávění příliš lakonický:). Snažil jsem se, aby vše řečené bylo k příběhu, ale asi ne vždy co si myslí autor, že je podstatné pro něho, je podstatné i pro čtenáře. Kam se poděli lidi, tam vysvětleno je, ale pokud tě text nebavil, tak jsi to asi úplně nezaregistrovala - není tam vše úplně tak přímočaré... A konec - no ten tam je celkem přímočarý - jen to chce číst důkladně - takže buď jsi to nepochopila nebo jsem to špatně zpracoval:) Každopádně díky za názor.
09Zdenulka | + 0 / 0
3.04.2016-16:27
Napřed jsem si říkala, že je to tak dlouhé, že to snad ani nedočtu. Nakonec jsem dočetla, protože jsem stále čekala, co se z toho vyvrbí. Ale ten konec mě jaksi zklamal. Takový nemastný, neslaný. Co se týká obsahu, nápad to není špatný, jen bych asi vzala tužku a minimálně polovinu textu vyškrtala. Některé informace jsou naprosto zbytečné(aspoň pro mě) některé se opakují a chvílemi se mi už nechtělo číst dál. Dočetla jsem jen ze zvědavosti, jak to dopadne.
Chybí mi vysvětlení, kam se lidi poděli a co se vlastně stalo.

Veškerá díla zveřejněná na serveru Pište-Povídky.cz jsou pod právem autorů, tudíž je nelze kopírovat ani jinak využívat bez jejich souhlasu.