Přihlášení
Nick:
Heslo:
Trvalé přihlášení

Registrace Zapomenuté heslo

Kytice

Sdílej na Facebooku

Autor: IQnick

Sbírka: Divnopovídky - obrázky z mého života

Vloženo: 20.06.2016

Publikováno: 20.06.2016 12:29

Kategorie: Povídky -> Ze života

Anotace: Příběh Kytice se zlehka sem tam dotýká Makových panenek. Pokud jste Makový panenky nečetli, nebo se vám do nich nechce, stačí, když přijmete svět hlavní hrdinky takový, jaký je. :-)

Kytice
(léto 1972) 


Začínám mít trošičku strach. Takhle daleko jsem sama ještě nikdy nebyla. 
Jsem ale pevn
ě rozhodnutá splnit úkol, který jsem si dala, a proto odhodlaně pokračuji dál. 

Konečně dojdu na roh vysoké hromady stavebních rour, která mi celou dobu zakrývala výhled. Odhalený obzor je zvýrazněný oslnivě bílým pruhem.
Jsou tam! oddychnu si.
Pohled na c
íl mě uklidní a posílí mé předsevzetí. Úkol není nemožný! 

 

Maminka dnes vstala špatnou nohou. Od rána se mračí. 
U
ž dlouho jsem ji neviděla se smát. Ani usmívat. Je mi jí moc líto. Chtěla bych jí pomoct, ale nevím jak. 
P
řemejšlela jsem o tom usilovně několik dní. Doufám, že ji můj nápad potěší.

 

Zarazím se. Něco tady neštymuje.
U
ž jsem ušla pořádný kus cesty, ale louka vypadá stále stejně daleko. 
Nerv
ózně se ohlédnu. Hromada rour je poloviční. 
Úlek mi zrychlí tep. Strach mi vžene slzy do očí. 
P
řece to teď, před koncem, nevzdám?! 
Pod
ívám se zoufale na bílý flek přede mnou ..... 
..... a rozb
ěhnu se.

Vysoký okraj rozkvetlé louky se mi postaví do cesty bez varování a nečekaně brzy. 
S
úlevou skočím mezi vzrostlé stonky.

 

Jakmile mě obklopí záplava žlutobílých květů, prostoupí mě Absolutní Klid.
T
řeba tu jsou strážci? napadne mě a jsem překvapená, že jsem na to nepomyslela už dřív.
Asi bych se jich m
ěla dovolit. Určitě bych se jich měla dovolit.
Zaposlouch
ám se do ticha letního dopoledne. 
Sly
ším šepot trávy v lenivém vánku a skřivánčí zpěv vysoko na nebi. Nic jiného neslyším. 
P
řimhouřím oči a pekelně se soustředím. 
Ne, nesly
ším je. Vím ale jistě, že tu jsou. Ch-nj mi to vyprávěl. Jsou všude. Staraj se o všechny důležitý věci. I o kopřivy a kameny.

 

Jenomže nevím, jak je mám oslovit.
Pro jistotu
říkám svoji prosbu nahlas: Strážci kopretin, moje maminka je moc smutná. Já ji chci udělat radost. Chci ji dát kytici kopretin. Maminka má kopretiny moc ráda. Prosím, můžu si je u vás natrhat? Moc prosím. Nic tady nepošlapu, slibuju.
Soust
ředěně se zaposlouchám. Neslyším nic. 

 

Nerozhodně se rozhlédnu kolem, můj pohled se zastaví na hromadě rour v dálce. 
Vykonala jsem nejdel
ší cestu svého života a bylo by mi líto, kdyby vyšla na prázdno. 
My
šlenky mi mimoděk zaletí k makovému poli. 
Kdybych mohla kopretinov
ý lidičky vidět, bylo by to jednodušší. 
Nakonec se rozhodnu.
Budu teda p
ředpokládat, že mi to dovolili.
Moc vám děkuju, zašeptám vděčně. Budu opatrná, slibuju.

Veselý cinkot strážců vlčích máků mi moc chybí. Věčně radostná nálada makových lidiček byla příjemně nakažlivá. 

 

Nespokojeně zamžikám víčky. 
Tak dost! ok
řiknu se. Nejseš tady pro zábavu. Máš úkol!
Moje vn
ímání světa se okamžitě změní. Rozhlédnu se a začnu kopretiny kolem sebe posuzovat přísným okem estéta. 

Ta má krátkej stonek, ta moc tlustej, tahle má nějak divně pokroucený listy, tamta příliš nepravidelný okvětní plátky a tahle nějaký hnědý tečky v žlutém středu.
Kopretiny, pro moji maminku, mus
í být dokonalé!
Pomalu, obez
řetně postupuji loukou a opatrně lámu vybraným krasavicím stonky. 
Skon
čím s tím, až když poslední nepoberu.

 

Kriticky zhodnotím svůj úlovek.
Je to rozhodn
ě nejkrásnější kytice kopretin, jakou jsem v životě viděla. Ani na vteřinu nepochybuju o tom, že mi s výběrem pomohli kopretinoví lidičkové.
Děkuju vám, lidičkové! nadšeně zahalekám na celou louku a zvesela vykročím na cestu domů.
Jsem opravdu hrd
á na to, jak se mi podařilo splnit nejobtížnější část úkolu.

 

Přemýšlím, jestli jdou strážci kopretin se mnou. 
Na to jsem se Ch-nje zapomn
ěla zeptat. Jak je to s lidma, který neviděj a neslyšej, ale nezapomněli. Třeba zapomenu pozdějc, leknu se. 
Ta my
šlenka je tak strašná, že se musím zastavit a několikrát se zhluboka nadechnout.
Zabo
řím nos do kopretin. Jsou opravdu překrásné. Nejkrásnější kopretiny pro nejkrásnější maminku. Kouzlo Věčného Klidu něžné květy neopustilo ani tak daleko od jejich strážců. Blaženě si představuju maminčin úsměv, až k nim přivoní.
S obnoven
ými silami se opět dávám na pochod.

 

Zpáteční cesta je o polovinu kratší. 
Zmaten
ě se ohlédnu, abych se ujistila, že se vracím stejnou pěšinou.
Tuhle z
áhadu ale budu muset odložit na jindy. Pugét je těžký a mě už začínají bolet ruce. Otočím se a pospíchám k našemu domu. 
Mo
žná mi tu cestu zkrátili strážci kopretin? 
Jsem jim vd
ěčná. O moc dál bych tu kytku už nedonesla.

 

Už jsem téměř doma. 
Z vchodov
ých dveří paneláku vybíhá můj bratr. 
K m
ému překvapení, pár okamžiků na to, vybíhá ze dveří paneláku maminka. 
Bratr se mihne kolem m
ě, maminka se po pár krocích zastaví. Mocně huláká, okolní paneláky množí její hlas. Ze široka rozkročená, s pravicí vysoko zdviženou, hrozí pěstí za bratrem. Levou rukou udržuje balanc.
V poh
ádkách často někdo lomí rukama, teď poprvé to vidím na vlastní oči.
Nen
í pochyb. Bratr maminku moc rozzlobil.
Zav
áhám.

 

Zmlkla. Oddechuje těžce jako sentinel.
Vid
ím jasně, že maminka nutně potřebuje udělat radost jako sůl. 
P
řicházím v nejvyšší čas. Jsem si jistá, že s sebou nesu zázračný lék.
Odhodlan
ě dojdu až k ní a s úsměvem podávám mamince svůj dar.
Maminko, já sem ti přinesla kopretiny.
Vte
řina napjatého očekávání. Už za malinkatou chviličku se maminka usměje.

 

Maminka sklopila oči a dívá se na nejkrásnější kytici světa.
Znejist
ím. Maminčiny oči mají divný lesk. 
Vy
škubne mi kytici z rukou, ale nepřivoní.
Zdvihne ji vysoko .....
 

..... a vší silou mě s ní praští do hlavy.
Z
ůstanu opařeně stát. 
V úžasu zírám nev
ěřícně na zuřícího býka, navlečeného do modře květovaných šatů mojí maminky. 
N
ěco řve, slova nevnímám.
T
říská mě rytmicky, míří na nejvyšší bod.
Nebr
áním se. Nemůžu se ani hnout.
P
řestane, až když jí v dlani zbyde jen krátký trs orvaných stonků.
Fun
í.

 

„Netvař se jak debil!" zahřmí nade mnou, až že se země třese.
Chci se tv
ářit jako nedebil, ale nevím, jak se to dělá.
Zavři tu pusu! zaječí fistulí.
Chci zav
řít pusu, nejde to. Nemůžu ani mrknout. Myslím, že nemůžu ani dýchat. Zkameněla jsem!
Matka už dál nesnese pohled na své imbecilní dít
ě, nasupeně se otočila a dupe pryč.

  

Stojím. 

Snažím se pochopit, co se vlastně stalo. 
Ta kytka j
í přece měla udělat radost?! 
Cht
ěla jsem jí udělat radost.
Bratr maminku rozzlobil, ale J
Á jsem jí PŘIŠLA udělat radost! 
Ni
čemu nerozumím.

Stojím. 
Jak dlouho tady budu takhle stát? 
Propátrávám, co vím o zkamen
ělinách. 
Aha, u
ž vím. Přijde princezna a omyje mě vlastními slzami. 
Nebo
živou vodou. 

Stojím.
Nevím, co je živá voda. 
Pochybuju, že n
ějaká princezna vůbec je. 
Princezny jsou p
řece jenom v pohádkách, to ví každej.

 

Všimnu si, že dýchám.
Všimnu si, že jsem celá zasn
ěžená bělostnými okvětními plátky bývalých kopretin.
V
šimnu si, že všude okolo mě leží na zemi křehký závoj, ozdobený sem tam poházenými žlutými puntíky.

 

Tohle ...

Pomalu zvednu ruku a položím si ji na hlavu. Tam se žádný lístek neudržel. 
Nem
ěla by mě ta hlava bolet? 
Zkoumav
ě ji prohmatávám, nic necítím. 
V
ýprask květinami asi nebolí, zaznamenávám nový poznatek.
Rozklepou se mi kolena. Udělám dva vratké kroky a posadím se na parapet nízko položených sklepních oken. Nechápavým pohledem přehlížím tu spoušť před sebou. 

 

Tohle ...

Těsně vedle mé nohy leží, jako zázrakem nedotknutý, celý květ. 
Sh
ýbnu se a opatrně si ho položím do dlaně. Prstem jemně pohladím chlupaté osrdí kopretiny.


Tohle ...
Tohle sme si nezasloužili," říkám přímo jí, a myslím všechny kopretiny světa i jejich strážce.

 

Tělem mi projede ostří palčivé křivdy. Celá se schoulím pod tím úderem.
Rozbre
čím se. 
Pl
áču usedavě, pláču ze všech sil. Pláču jako o život, ramena se mi třesou, vlastně se chvěju úplně celá. Slzy mi tečou z očí, nosu i pusy, ale nic nepomáhá. Snažím se to ještě uměle natáhnout, ale bolest se nemenší.

 

Vyčerpaně odpočívám. 
U
ž nechci nic chápat, už chci jen, aby to přestalo bolet. 
Zkusím ještě vymáčknout pár slz, ale jsem úplně vyprahlá.

 

V této chvíli ještě netuším, že bude trvat dvaačtyřicet let, než se ledový rampouch v mé hrudi úplně rozpustí.

 

 

 



< Předchozí dílo ve sbírceDalší dílo ve sbírce >
Hlasovaní jako ve škole (1 - nejlepší, 5 - nejhorší)Hodnocení: 1 (11 hlasů)

alexandrmaly - 1Blechovan - 1 - 1
Mirarap - 1tata - 1andreina - 1
fenestro - 1JariAgnes - 1SebastianLowi - 1
zolik - 1Vesuvanka - 1

přečíst později

Komentáře

IQnick | + 0 / 0
12.01.2017-8:02
revírník: děkuju, je mi ctí, že čteš.
revírník | + 0 / 0
12.01.2017-7:19
Čtu pomaličku postupně a zírám, jak to umíš.
IQnick | + 0 / 0
5.12.2016-14:45
Reva: děkuju za návštěvu a pochvalu.
Já si taky myslím, že by některým rodičům tyhle příběhy možná mohly otevřít oči.
Reva | + 0 / 0
5.12.2016-10:20
Tvé Makové panenky a Kytice mají v sobě tak obrovské poselství, že by se měly stát povinnou četbou pro rodiče. A píšeš krásně.
IQnick | + 0 / 0
11.11.2016-19:27
Vesuvanka: moc děkuju za čtení a milý komentář. Těší mě, že si ty moje příhody čteš na pokračování. Moc si toho vážím.
Vesuvanka | + 0 / 0
11.11.2016-18:12
Je to moc smutný a příběh, který mi trochu připomíná některé pohádky Hanse Christiana Andersena, jen s tím rozdílem, že Tvůj příběh je skutečný a o to smutnější. Krásně a sugestivně napsané, vžila jsem se do Tvých pocitů.
1***
IQnick | + 0 / 0
28.10.2016-12:07
zolik: děkuju za milý a osobní komentář. Já jsem vztahy s rodiči urovnat nestihla, tak na ně vzpomínám spíš se smutkem. Makový panenky a Kytice jsou první dvě povídky, které jsem v životě napsala, a udělala jsem to hlavně sama pro sebe....
zolik | + 0 / 0
28.10.2016-11:22
Něco k tomu napíši, četlo se mi skvěle a vzbudilo přehršel vzpomínek z dřívějška. Čas je neúprosný a lidský život pomíjivý. Jeno přiznání už dospělého chlapa. Přestože některé výprasky v reálném čase hodně bolely, snášel jsem je snadněji, než mámin pláč. Stalo se, že jsem byl byt, jen proto, že můj táta, byl prchlivý a nenechal mne občas vysvětlit podrobnosti. Přesto si ho uchovávám ve vzpomínkách jako správného chlapa, samozřejmě i mamku a ostatní, jenž bohužel už nežijí. Tu a tam jsem některé prožitky popsal v pokusech o povídky, v hlavě jich ještě je, asi časem něco vložím abych nebyl jen ten komentující. zolik za 1
tata | + 0 / 0
17.07.2016-9:07
bude to stoprocentně tím, že ten chlap v domácnosti prostě netvoří adekvátní plovinu.
IQnick | + 0 / 0
16.07.2016-13:07
tato: já myslím, že je to tím, že ve většině těch postižených rodin selhal mužský prvek. Buď není přítomen fyzicky, nebo mentálně nebo osobnostně. Vídám kolem sebe hodně neomezených vládkyň a až nepříjemně mnoho mužů, kteří se spokojeně zabydleli v roli nejstaršího dítěte...
No a zbytek jsou prostě jen hloupé ženy, které chtějí víc než můžou.
Nejsmutnější na tom je, že jim v jejich neomezené omezenosti nedochází, že tím přicházejí o to nejcennější co jim život nabízí.
IQnick | + 0 / 0
16.07.2016-12:58
fenestro: moc děkuju za obsažný a osobní komentář. Vážím si tvého uznání, sama jsem toho v životě ještě moc nenapsala.
Když jsem byla dítě, tak jsem vyloženě nesnášela pohádku Kráska a zvíře, protože mi připadalo nespravedlivé, že se v té pohádce poukazuje nato, že je správné aby děti pykaly za chyby svých rodičů. Teprve v dospělosti mi došlo, jak moc je tahle pohádka pravdivá. Není o tom, že je to správné, ale o tom, že je to jednoduše nevyhnutelné.
A když má člověk štěstí, tak třeba "jen" tím, že celý život trpí nepřiměřenými úzkostmi z toho, že možná svým dětem ublížil. Kdo to v dětství nezažil, ten se obvykle takovými myšlenkami v dospělosti ani netrápí.
tata | + 0 / 0
16.07.2016-9:42
donutilo mě to zamyslet, proč se z ženských (samozřejmě jen některé) stávají neomezení vládci rodin. Jako moje máma. Znám jich opravdu hodně.
fenestro | + 0 / 0
16.07.2016-7:52
To je... úžasné dílo.
Co k tomu říct? Píšeš výborně, sugestivně, úplně jsem se do té holčičky vžila. A vůbec se nedivím, že to v ní zanechalo na desítky let takové následky.
Jakkoliv můžu pochopit maminku, toto jednání, i když jednala ve zkratu, zkrátka neuznávám. Vím, že jsem taky svým dětem asi ublížila, nechtíc, ve vypjatých situacích, byli tři kluci rok a půl po sobě, pěkní raubíři, ale kdyby mi donesli kytičku, tak by mi mohlo být jakkoliv, tím by mě dostali...
Ne, neuznám to chování matky v přiběhu a ještě ta její slova: "Netvař se jak debil", velmi kruté a nic to neomlouvá v mých očích.
Moje matka byla takový malý generál, dávala nám tedy do těla pořádně a zanechalo to v nás taky doživotní následky. Podobné scény jsme zažívaly často, jenže v jejích očích to byla ta správná výchova a nikdy, nikdy by neuznala, že dělala něco špatně. Je bohužel jedna z těch lidí, kteří si nikdy nepřipustí svou neomylnost a nemůže za to, je to zkrátka v její mysli. Když se léčila jednou na psychiatrii, tak se jí lékařka ptala, jestli nemá z něčeho výčitky svědomí a ona prý se podivila, proč by měla mít, že nikdy nic špatného neudělala. A to já říct nemůžu, kolikrát jsem si v životě promítala, kde a jakou chybu jsem udělala a právě u mých dětí a bylo a je mi to zpětně líto. Řekla bych, že je to zase opačný extrém, který taky není dobrý. Ale vím jen to, že to bylo v důsledku mé nezkušenosti, mladého maminkovství a spíše rupnutí nervů v dané chvíli z jejich lumpáren. Ovšem ponížit je slovně, to bych nedokázala.
Přečetla jsem si víc tvých děl a pochopila jsem. Máš mé uznání.
IQnick | + 0 / 0
14.07.2016-20:29
andreino: děkuju, že si´s dnes dala ještě pokračování :o) a zanechala tu i malé zamyšlení.
Myslím, že když má člověk "zkrat", tak už prostě nemá kapacitu přemýšlet o důsledcích svých činů... bohužel.
andreina | + 0 / 0
14.07.2016-16:01
Co s tím? Co s citem k člověku, který zklame, když je člověk nejvíc natěšený, že udělá radost. O to hůř, když jede o matku, člověka nejbližšího. Asi každý má nárok, aby mu někdy ujely nervy, al měl by si dobře rozmyslet, jaký hromosvod si vybere.
Velice sugestivně jsi to napsala a posílám jednušku.
IQnick | + 0 / 0
12.07.2016-14:20
Jo, jo ... :-)
Oskaar | + 0 / 0
12.07.2016-11:23
Nemohu jinak než souhlasit. Ve školách se často učí úplný kraviny.
IQnick | + 0 / 0
11.07.2016-17:43
A při tom je to právě naopak. Omluvou může rodič v očích dítěte jedině vyrůst. Někdy mám pocit, že by se takovéhle základní věci snad měly učit ve škole, místo -ný, -natý, -ičelý ... a podobných blbin :-)
Oskaar | + 0 / 0
11.07.2016-11:47
Omluva dítěti je pro dospěláka hodně obtížná. Znamená to přiznat, že není dokonalý a bere to automaticky jako smazanou věc. Bohužel. Pak zůstává ta křivda v človíčkovi dlouho a často proto ztrácí v rodiči toho „správňáka“ co mu má být nejen vzorem, ale hlavně ochráncem a může se v něm všechno „otočit“.
IQnick | + 0 / 0
10.07.2016-19:05
oskaare: myslím, že "vyletět" je lidské a často i pochopitelné, ale nejhorší je, když se ten dospělý vůbec ani nepokusí o omluvu. Dítě by sice možná úplně nepochopilo "ten úlet", ale zato by vědělo, že to toho dospělého mrzí a že ono je v tom nevinně. Ostatně jak jinak se má dítě samo naučit omlouvat se a také odpouštět?
Děti jsou na nás dospělé až příliš citlivé...
oskaar | + 0 / 0
10.07.2016-18:11
Skvělý povídání, skvělá holčička … hluboké a neopětované myšlenky a city. Kolikrát si říkám, že i naši rampelníci mnohokrát jistě nechápali naše reakce na jejich aktivity. Člověk si pak říká…“Sakra musel jsem jednat tak nepřiměřeně nebo zbrkle? … a pak sedí, vžívá se do dětských doširoka otevřených očí, které nechápou, a je mu smutno.
IQnick | + 0 / 0
3.07.2016-22:19
Prateto děkuju. b:-)
prateta | + 0 / 0
3.07.2016-12:50
Jo! Moc pěkně Ti to píše! :-)
IQnick | + 0 / 0
30.06.2016-19:02
Mirarape: moc děkuju, že sis udělal čas i na Kytici a zanechal mi tu obsažný komentář. Jo, někdy je život prostě složitej i pro dospělý, a na svoje děti při tom myslí málokdo ... :-)

Tato: tyhle křivdy se strašně těžko hojí. Zvlášť když ten dospělý ani nemá snahu se omluvit, byť i později. Zkus se z toho vypsat, třeba jen sám pro sebe... do šuplíku.
Děkuju za čtení i vlastní zkušenost... snad to přebolí.
tata | + 0 / 0
30.06.2016-18:39
vynikající.
1.
Také si nosím v sobě jednu maminkovskou křivdu, ale teď máma umřela a já nevím kam tu křivdu složit.
Mirarap | + 0 / 0
30.06.2016-11:28
Tak po těch hezkých poetických Makových jsem se pustil i do těchto Kopretinových panenek, snad ještě lepších. Bylo v nich myslím ještě něco "navíc".
Na nějaké hlubokomyslné rozbory, analýzy či psychoanalýzy já bohužel nemám a netroufám si na ně.
Ale přece jen - jde zde zřejmě o tvrdý střet, poněkud drsnou konfrontaci čistého fantaskního dívčího mikrosvěta právě s tou drsnou realitou, reprezentovanou "maminkou"...Vyznívá samozřejmě jednoznačně ve prospěch děvčátka...
Tvé povídky jsou, milá nicku, zde něco nového a neotřelého...Je to od tebe ...záslužné!...:-)))
1!
P.S.
Cosi mně to připomíná. Nedávno jsem si trochu listoval v jedné - "psycho knížce". Tam byla hrdinkou také taková dívenka. A jejím imaginárním "našeptávačem", rádcem a průvodcem životem jí byla, tuším, moudrá sovička...:-)
IQnick | + 1 / 0
29.06.2016-20:32
toninamoll děkuju za laskavý komentář. V příští povídce už je "holčičce" šestnáct let a myslím, že to bude překvapivý příběh ... :o))))
Těším se, co na to řekneš :-)
toninamoll | + 0 / 0
29.06.2016-19:52
Je to úžasné, čtu a čtu... rozumím holčičce, mamince i tatínkovi, každý má své...

Jestli tatínek odešel, pozná chybu brzy, protože z obou povídek na mne dýchá normální domov..., reakce maminky je podle mne nutná, vždyť už v Makových panenkách se má sama co otáčet... - snad to tou kyticí moc nebolelo... - holčička mne moc zajímá, je přemýšlivá...

Přijdu zas, děkuji :-)

1**
IQnick | + 0 / 0
25.06.2016-10:59
Blechovane, děkuju za návštěvu, milý komentář i hodnocení :O)
Blechovan | + 0 / 0
25.06.2016-10:20
Působivé, hluboké. Stálo to za přečtení a vyvolalo nejen vzpomínky na mou první kytičku mamince, ale i zamyšlení se nad rozdílem mezi úmysly a dopadem našeho jednání.
1
IQnick | + 0 / 0
22.06.2016-20:42
Jé, děkuju. To mě skoro mrzí, že jsem se rozhodla uveřejnit další povídku až s dalším kolem literární soutěže. Moje povídky se tady v tom množství zajímavějších věcí trochu míjejí se čtenáři a teď jsem si ověřila, že v soutěži mám větší šanci získat širší spektrum názorů. Tak až v říjnu :o)

Možná, že mezitím mě přepadne zase nějaká veršovaná... :-)))
alexandrmaly | + 0 / 0
22.06.2016-12:22
Tak už jsem v obraze a pro jistotu jsem se zafanouškovala, ať mi něco neujde :))
IQnick | + 0 / 0
22.06.2016-11:42
Všechny povídky, které jsem tu zatím uveřejnila na sebe volně navazují. Začíná to povídkou "Objev na třetím schodu", kdy je hrdince patnáct měsíců a bude to pokračovat až do jejích padesáti let.
Jen hodně skáču v čase, další povídka už bude o šestnáctileté holce. Ale v každé další povídce jsou viditelné nebo náznakem přítomné její minulé zkušenosti. :o)
alexandrmaly | + 0 / 0
21.06.2016-21:50
Tu poslední větu tam nechej, to jen já jsem to nepochopila. A bude ještě další volné pokračování?
IQnick | + 0 / 0
21.06.2016-16:09
Alexandrmaly děkuju za opětovnou návštěvu a za názor.
Tu větu jsem takhle opravdu naspat chtěla. Maminka se už otočila, zanechává své dítě v šoku a odhází, a holčička, neschopná pohybu ani slova, se jenom bezmocně dívá jak ji středobod jejího světa opouští.

Překvapilo mě, jak jsi vydedukovala, že maminka byla opilá a holčička postižená :-)
Já jsem to chtěla napsat z pohledu tý holčičky, která úplně nechápe, co se děje, ale ví, že to není dobrý a nahání ji to strach. A vlastně si ani neuvědomuje, že je v tak obrovském stresu ze situace v rodině, že vytěsňuje celý svět a zaměřuje svůj zájem výhradně na maminku, a možná to opravdu z pohledu zvenčí může vypadat, jako že je přiblbá. No ale je to jen strategie přežití.

A matka je tak vystresovaná, a neschopná situaci řešit, že se prostě chová neadekvátně i za střízliva.

O té poslední větě jsem dlouho přemýšlela, ale pak jsem ji tam nechala, protože jsem chtěla zdůraznit, že někdy i takováhle v podstatě banální příhoda může na dlouhá desetiletí úplně zablokovat normální komunikaci mezi dítětem a rodičem a že to vlastně vůbec banální není.
alexandrmaly | + 0 / 0
20.06.2016-22:01
Tak to nevyšlo, ale snad příště

Než se rozepíšu myslím, podle mého by věta měla znít
...Matka už dál nesnese pohled na své imbecilní dítě, nasupeně se otočí (ty máš se otočila) a dupe pryč.
To je jediná vada, kterou jsem postřehla, ale třeba to tak chceš mít.
Odpoledne jsem neměla čas na obsáhlejší koment, urvala jsem se až teď.
Máš to napsané moc hezky. Holčička je trošičku pomalejší, ale miluje svou maminku a chce jí udělat radost. Zdálo se mi to nebo byla matka opilá? Jinak by jí to přece nemohla udělat. Vylít si zlost na postiženém dítěti. Určitě ji neomlouvá, že od ní zřejmě manžel buď odešel (viz makové panenky) nebo nežijí moc dobře a ještě dva uličníci k tomu. Chuděrka malá, úplně si ji dokážu představit, jak sedí v tom kopretinovém nadělení.
Jen jsem asi nepochopila ten konec, ale jak už jsem psala, moc hezká povídka.
IQnick | + 0 / 0
20.06.2016-19:55
Alexandrmaly děkuju za zastavení a za tip.
alexandrmaly | + 0 / 0
20.06.2016-15:59
četla jsem tvé Makové panenky a jejich volné pokračování se mi moc líbí. Bohužel teď nemám čas na dlohý koment, takže za 1 a tip

Veškerá díla zveřejněná na serveru Pište-Povídky.cz jsou pod právem autorů, tudíž je nelze kopírovat ani jinak využívat bez jejich souhlasu.