Přihlášení
Nick:
Heslo:
Trvalé přihlášení

Registrace Zapomenuté heslo

Jablůňka z Doliny

Sdílej na Facebooku

Autor: Sedmikraska

Vloženo: 10.01.2017

Publikováno: 10.01.2017 19:20

Kategorie: Povídky -> Ze života

Měl narozeniny. Nevídal jsem ho víckrát něž dvakrát do roka – Vánoce a narozeniny. S tátou jsme si nerozuměli. Nebo spíš jsme prostě neměli o čem. On seděl v křesle a tiše svíral skleničku s pivem, já seděl u stolu a četl novin. Máma nosila jídlo. On se díval, já jedl.

Pak máma umřela. Skončilo u tý sklenky piva, přinesl jsem vždycky grilovaný kuře a noviny. A jako dárek ponožky a jednoho myslivce. Přečetl jsem hlavní stranu a sport a šel jsem.

Zaklepala osmdesátka. Zase kurča a Právo. Tátovi jsem dal na talířek kus vykostěnýho masa, nadrobno pokrájenýho, sám jsem si dal svojí půlku na druhej a těšil se na dávku nanicovatých keců v tisku.

„Zavři to,“ ozval se dost neobvykle hřmotným hlasem.

Překvapeně jsem zvednul hlavu od talíře. Táta koukal do nakrájenýho prsa, jako by ho chtěl zhypnotizovat a začal pomalu vyprávět.

„Byla to pláňka. Jablůňka, co nesla kyselý, malý jablíčka a nikdo to nejedl. Válka byla strašná. Pořád padaly. Bomby. Jedna za druhou. Byli jsme malý děti. Báli jsme se. A dolina plná partyzánů. Kamarádi je nestíhali pohřbít. Kolik jsme za ta léta viděli mrtvol. Ještě v osmačtyřicátém… Táta ho poznal. Ležel na zemi. Už byl načatej. Smrděl. Ale řekl pohřbít, tak pohřbít. Byl to Rus.

Za rok ta jabloň nesla velká jablka. Obrovská, měli jsme všichni pocit, že jsou to ta největší jablka na celém širém světě. Jenže víš, nikdo neochutnal. Nikdo nemyslel, že by snad mohla být sladká. Smrt není sladká.“

Tátovi tekla slza po tváři a on si zatím cpal kuře do pusy. Polykal jsem na prázdno. Nikdy o válce nemluvil. Polovinu kuřete zase vyplival zpět, nedokázal rozžvýkat tolik masa. Chvíli bylo ticho a pak znovu nasadil.

„Kocoura Tlapu táta musel utratit. Bylo to takový věčně hladový vyžle. Máma říkala, že nám – dětem – bere od huby. Táta jí povídal, že tolik nevezme a že si uloví myš, ať nenadává. Mazlil se s Tlapou rád a často. Ale pak se to stalo. Kocour přestal žrát, chodil domů nacpanej a tloustnul víc, než když máma otěhotněla s Kikinou. A pak to jednou mámě došlo. Načapala ho, jak okusuje lidskou mrtvolu nějakýho partyzána. Táta vzal sekeru a Tlapu oddělal. Musel. Prej bysme dostali nějaký nemoce. A vůbec, prostě se mu to nelíbilo, že náš kocour jí lidi. Večer jsem ho viděl plakat. Myslel jsem tenkrát, že truchlí pro svého mazla. Až po letech jsem pochopil, že truchlí pro lidstvo.“

Vyndal jsem myslivce, co jsem tátovi přinesl k narozeninám a hned jsem vytáhnul dva panáky a nalil jsem nám oběma. Neřekl ani půl slova. Hodili jsme je do sebe a mlčeli. Oči pálily. Nalil jsem dalšího.

„Orava… Stýská se mi, V Čechách žiju padesát let, ale chybí mi – slovenština, chybí mi má krásná zem, chybí mi kraj, ta nádherná příroda, dolina, kde jsem vyrůstal. Ale nemůžu se vrátit, bál bych se v noci usnout, bál bych se zavřít oči a vstoupit do lesa, až se bude stmívat. Bál bych se každé hlasité rány.“

„Tati? Co se děje? Nikdy jsi mi to nepovídal, proč o tom mluvíš zrovna dneska? Děje se něco?“

Bylo dlouhý ticho. Táta pak natáhnul ruku s panákem dopředu a já nalil. Obrátili jsme to do sebe a on pokračoval.

„Tahle byla na Gabriša. Ten byl poslední z naší party ve vsi. Včera mi došlo parte. Nikdo už není. Zapomněli na údolí tak, jako údolí zapomnělo na ně. Mária, Gabriš, Žuža, Janko, Marika, Karol, Peter, Palo a krásná Eva. Čekám a čekám, až přijde i pro mě. Měl bych čekat tam, na Oravě, ale bojím se, mám strach. Jezdíš tam? Sekáš trávu?“

„Jo, čas od času zajedu, posekám, spíš to tak pučuju kamarádům, oni to trochu ošetřej, pobudouv létě třeba dva tejdny, a je to. Ale byl jsem tam, je to tak měsíc. Chalupa stojí a je v pohodě. Příroda je tam fakt krásná. Jo a pozdravujou tě Jelenekovi.“

„Vrátím se tam…“

„Co blbneš, vždyť tam není ani vodovod. Jen studená voda ve studni. Přestaň se poddávat svý nostalgii, napij se a zapomeň.“

„Jardo, já pojedu. Já musím, nemůžu zůstat. Pomoz mi odvozit věci. A ještě mi tam jednou posekáš trávu a rozhrabeš krtince.“

Táta se na mě konečně podíval. Měl skleněný, ale usměvavý oči, chtělo se mu smát i brečet. Pochopil jsem to, měl radost z rozhodnutí. Vrátí se domů. Domů na Oravu, tam, kde žije a dýchá jeho srdce, ale má strach. Nečekal, že mu to budu rozmlouvat, potřeboval podporu.

„Jasně, tati, pojedeš,“ zase jsem dolil a pak jsme tak nějak tu lahev dořešili až na dno.

---

Začaly velké přípravy, odjezd jsme naplánovali na začátek srpna. Táta zářil, začal aktivně plnit všechny důležitý věci, „zazimovávat“ byt v Praze, zajišťovat si věci, který bude potřebovat na Slovensku a nakupovat dárky pro lidi, který možná už ani nežijou.

„No tak je dám jejich vnukům,“ usmíval se celej šťastnej. Bylo to prima, Za posledních deset let jsem s tátou nestrávil tolik času jako tenhle měsíc. Mrzelo mě, že se chystá pryč. Asi budu na Oravu jezdit častějc, napadlo mě.

Jenže život je divnej, zatím jsem mu nestačil porozumět. Táty se dobrovolně vzdal dřív, než stihnul nasednout do auta, který ho mělo přenést na cestu do ráje. Život se ho vzdal ve prospěch tý odporný mrchy, která není sladká.

Byl jsem v šoku. Dřív, dřív bych snad byl schopnej pochopit, jo, snad jsem to i očekával, ale dneska?

Naložil jsem auto – ty dárky. Byly popsaný tužkou. Svojí třesoucí rukou tam táta všechno napsal na příšernej balicí papír se sněhulákama. Jeho teplý prádlo na třeskutý zimy, varnou konvici, prostě všechny ty krámy, a jel jsem.

Obešel jsem ves. Rozdával dárky a s lahví slivovice s každým zavzpomínal. Málokdo si pamatoval přímo, ale znali z vyprávění. Dárky potěšily. A já se vrátil ten den do chalupy až k večeru úplně nadranc. Ráno jsem vstal brzy. S bolavou hlavou jsem vyšel na zahradu do neposekaný trávy a studená rosa mě uvítala svým břitkým pozdravem. Chvíli jsem váhal, ale pak jsem shodil pyžamo a celej jsem se v ní vyválel. Nádhera.

Oblíknul jsem si tátovo starý triko a natáhnul kalhoty a s pocitem, že jsem konečně objevil kus svobody, že jsem objevil místo, kde opravdu chci dožít svůj život, s pocitem, že jsem našel svý kořeny, svý já, a s pocitem, že je táta tak hodně moc blízko, jsem odešel objevit Dolinu…




Hlasovaní jako ve škole (1 - nejlepší, 5 - nejhorší)Hodnocení: 1 (7 hlasů)

Jejda - 1Jezevec - 1Mirarap - 1
gabruska - 1Pétík - 1Jitka - 1
tata - 1

přečíst později

Komentáře

sedmikraska | + 0 / 0
12.01.2017-11:40
jo jasně :-) já myslela, že myslíš jako "literárně", ne pravopisně. Že máš na mysli nějaký můj myšlenkový úlet v oblasti literatury. :-) V pravopise máš pravdu, o tom již nediskutuji a díky :-)
crazy | + 0 / 0
12.01.2017-11:33
To je jednoduché, Květinko. Tvůj hrdina je maskulin, ty jsi ale feminin, v tom případě jsi se zapoměla a ....byly jste děti
Víc konkretní nemohu být, bylo to jen upozornění, které nijak nechtělo snížit tvoji kvalitu.
sedmikraska | + 0 / 0
12.01.2017-11:16
všem dík
tata | + 0 / 0
12.01.2017-10:50
Moc pěkné povídání
1.
Jejda | + 0 / 0
12.01.2017-7:30
Pro 100Wzarovku: https://www.youtube.com/watch?v=6tVcJ8NDxcU
Jejda | + 0 / 0
12.01.2017-7:24
:-D
revírník | + 0 / 0
12.01.2017-6:13
Je fajn, že to vyšlo. Gratuluju.
sedmikraska | + 0 / 0
12.01.2017-5:46
Díky Vám všem. Přeji krásný den.

Jejdo, měla jsi pravdu :-)
Jitka | + 0 / 0
12.01.2017-0:25
Gratuluji! Oněměla jsem, takže jen utřu dojetím slzu a odcházím ...:)
1***
100Wzarovka | + 0 / 0
12.01.2017-0:05
Já jsem to přečetla až do konce a jsem němá. Letos už bych měla být schopná dojet domů. Už dávno jsem tam nebyla. Gratuluju!
sedmikraska | + 0 / 0
11.01.2017-21:11
Zdenulko, díky, opravím to ted, ale vůbec s emi to nelíbí ;-)
09Zdenulka | + 0 / 0
11.01.2017-20:56
Sedmikrásko, gratuluji k tipu. Moc pěkně a čtivě napsané.
P.S. crazy má s tím i pravdu, neboť byli se váže k podmětu "my" nikoliv "děti"
Jiná situace by byla, kdyby bylo napsáno: Děti byly. Ale my jsme byli
sedmikraska | + 0 / 0
11.01.2017-20:03
Crazy: Byly jsme malé děti... já jsem někdy slepá, já tam překlep nevidím? Po "l" musí být tvrdé y - jsou to ony děti. To prso nevidím jako problém. Je to přesně polovina "těch" kuřecích prs :-) Víš, je to v ich formě, záměrně jsou tam obraty, které neříká každý, aby to bylo opravdové. KAždý používá nějaké své "divnostě". Trochu okořeněné.
A mám dotaz - tápání mezi autorem a autorkou, ano to je možné, ale buď, prosím, konkrétní. Díky. Podrobnějšího pohledu si vážím. Bětka
crazy | + 0 / 0
11.01.2017-19:49
Byli jsme malé děti. - máš tu překlep, mimo jiné. Tápeš mezi autorem a autorkou. Kuřecí prsa jsou chutná, jak chutná kuřecí prs, to nevím.
Vyprávění v hovorové řeči je prima. Velice citlivě je vyjádřen stesk na stará kolena po domově.
Gratuluji k TIPu.
sedmikraska | + 0 / 0
11.01.2017-19:18
Jejda Jejdo, já to zle nepochopila :-) Nesmíš si vše brát tak osobně. Jen mě to tak napadlo... Jen si šmátni ;-)
Jejda | + 0 / 0
11.01.2017-18:51
Nemyslela jsem to zle, jen jsem si zkusila představit reakce...no nic...už v tom nebudu hamtat.
sedmikraska | + 0 / 0
11.01.2017-18:20
Nechci narážet na "kvalitu" textu, ale je dost dobře, když nad hrůzama války ještě čas od časuvnějaká ta slza kápne. Paní ve vlkau byla smutná z toho, že děti o tom už vědí tak málo...
Jejda | + 0 / 0
11.01.2017-18:16
Jo vlakem se vyplatí jezdit ;-) Máš to pěkný. Kdyby tu byli všichni ti kritikové z dob minulých, vsadím se, že by napsali "slzoždím". Mě se to ale líbí.
Gratuluju k tipu!
sedmikraska | + 0 / 0
11.01.2017-17:11
Elvíro, díky za zastavení.
Elvira | + 0 / 0
11.01.2017-16:42
Pěkně napsané, ale smutné čtení
sedmikraska | + 0 / 0
11.01.2017-13:49
Míro, hlavně že "se dalo". :-) Díky A užívej své krásné dny.

Gabi: díky za zastávku
gabruska | + 0 / 0
11.01.2017-12:34
...* a TIP
Mirarap | + 0 / 0
11.01.2017-10:25
Dnes z jiného soudku, dalo se, taky dobrý! A starnoucí děda, to je vždy vděčné téma...:-)
revírník | + 0 / 0
11.01.2017-6:47
Od takových lidí, ochotných dělit se, člověk hodně získá. Je dobře, že posloucháš. Pak už jen záleží na tobě.
(A nejsou to tak drsný hrubky, aby ses musela omlouvat, stejných se tady vyskytuje neurekom.)
sedmikraska | + 0 / 0
11.01.2017-5:47
JArdo, nedotkne :-) A jsou to vážně drsný hrubky. Omlouvám se. A díky za všechno.
Jinak obě válečná povídání - jabloň a kocour - mi včera říkala cizí paní ve vlaku. Byla z Oravy, ale jinak jsem z toho udělala už "svoji" povídku o stárnoucím dědovi. Musím říct, že paní byla neuvěřitelně úžasná a nádherná žena. Šel mi při jejím vyprávění mráz po zádech.
revírník | + 0 / 0
11.01.2017-5:41
Říkal jsem si při čtení, ono takové chystání na velké stěhování domů v tom věku nemůže znamenat nic dobrého a rozumného. Ale dopadlo to, jak muselo. Napsalas to, Bětko, opět hezky. Rád se přidám k Jezevcovi a tipnu. Věřím ale, že se tě nedotknu, když tě požádám, abys opravila "jakoby" na "jako by" ve větě "...ho chtěl zhypnotizovat...", a partizánů na partyzánů.
sedmikraska | + 0 / 0
10.01.2017-20:45
něco bychom si vyjasnit měli, Jezevče: Mladá, stále mladá... Ale dobrá, to nemohu říct. A učí se dobře...
Jezevec | + 0 / 0
10.01.2017-20:44
Jedna a tip - víc snad ani komentovat netřeba. Prostě "stará dobrá Sedmikráska".

Veškerá díla zveřejněná na serveru Pište-Povídky.cz jsou pod právem autorů, tudíž je nelze kopírovat ani jinak využívat bez jejich souhlasu.