Přihlášení
Nick:
Heslo:
Trvalé přihlášení

Registrace Zapomenuté heslo

Nekupuji zajíce v kávovém pytli

Sdílej na Facebooku

Autor: Citron604

Sbírka: Fejetony z jednoho a více šálků na kávu

Vloženo: 11.01.2017

Publikováno: 11.01.2017 22:40

Kategorie: Povídky -> Ze života

Anotace: Dílko navazuje na díly "sebraných" fejetonů z jednoho a více šálků kávy. Opět je, logicky, sepsal kafoman a dívá se přitom na určité věci svým typickým úhlem pohledu (a doufá, že taktéž s nadhledem)...

Nepatřím mezi nemocné, co ochořeli horečnatou mánií, a místo do přírody či do parku se vydávají do Shop parku nebo market center.

Mně postačuje mrknout z okna zvolna se šinoucí tramvaje nebo se cournout, co noha nohu míjí, po náměstí, potoulat se rušnější ulicí. A číst si přitom jako ve slabikáři. Ponožky - Punčochy. Textil - Oděvy. Maso - Uzeniny. Káva - Čaj.

Občas do nějakého krámku strčím nos a slušně česky, anebo hezky vietnamsky, pozdravím. A vyjevím své přání.

„Potřeboval bych ponožky…“

„Jaké máte na mysli? Teplé s bambusovým vláknem, světlé, tmavé? Do společnosti nebo sportovní? Jednobarevné, pestré, barevnější?“

Básnička odříkaná dívčinou s kukadlama velkýma jako pštrosice, mě zaskočila. Poptávka - nabídka, nula nula. Remíza, poněvadž jsem se nedokázal rozhodnout. Vlastně ano. Počkám si na léto a budu za Einsteina, co odmítal nosit ponožky a liboval si v sandálech. Ovšem, takový podivín, že naboso budu po celý  rok, to zas nebudu. Takže, než bude třiatřicet ve stínu, přidám se ke spolku pánů z Ponožkovic a od nich, až pod nos, na práh domu, mi dorazí pár pestrobarevných ponožek, co vyvzoruje a schválí sama Nejvyšší ponožková rada. Budu mít, každý měsíc umělecké dílo, jaké určitě nikdo jiný mít nebude.

Jako kdybych už na nohách měl ponožky, co by mohly skončit ne v koši na prádlo a pračce, ale na skobičce v galerii, se vznášením nad chodníkem dostávám o pár desítek metrů dál. Dovnitř krámu mě doslova vtáhne vůně pečeného kolena.

„Dal bych si…salám.“

“Přejete si, měkký, suchý, polosuchý? Gothaj, šunkový, poličan, lovecký. Anebo, raději šunku od kosti, je zaručeně čerstvá a ve slevě.“

Tady se rozhoduji během dvou, tří sekund. „Víte, chtěl bych salám, půl na půl. Když se rozkrojí, aby horní půlka byla Vysočina a dolní lepší šunkový. Pořádně zauzený.“ Nepochodil jsem.

Zklamaně vplouvám hned do nejbližšího krámu. S velikým poutačem Textil - Oděvy. „Chtěl bych kalhoty…na mě.“

„A přát si budete manšestrové, tesilky nebo džíny? Krátké, šortky, nebo dlouhé kalhoty? Těsné, užší, nebo raději něco volnějšího? Máme tady novinku, hodně volné kalhoty i s kšandami.“

Rezignoval jsem. Na okamžitou odpověď jsem jednak nebyl připraven, tak narážka prodavačky, že vypadám, jako bych spolkl míč na vodní pólo, mě nepříjemně ťala. Popotáhl jsem si gatě, zkusil zastrčit břicho, což, jako tradičně možné nebylo, a z obchodu vypadl.

Sbalím to. Pojedu domů. V klidu vyklidím lednici, stejně ji žena chtěla rozmrazit, nacpu se. Uvařím si kávu a dám šlofíka. Přitom mi došlo, že káva mi došla.

„Půl kila nemleté kávy…“

„Vyberte si.“

Vybírám, jedna je z Valašského Meziříčí, druhá z Jihlavy, třetí si říká Keňa káva, což nezní lákavě, jelikož na vodu nejezdím a jezdit nechci ani s Vendou ani s Bendou. O dalších kávách jsem nevytušil nic, neboť takové zeměpisné oblasti bych na žádné mapě nenašel. Nezatoužil jsem ani po kávě Peru; u nás pere automatická pračka.

Váhám, jak Jiřík před třemi Zlatovláskami. Nikdo mi ale nedokáže poradit. V krámě je čisto, mouchy žádné. Postrádám také i flekance na reklamních poutačích.

„Už jste si, pane, vybral? Doporučoval bych  višně v čokoládě nebo vaječný koňak…“ Ani tím si mě ochotný prodavač nezískal. Cožpak jsem nějaká milostpaní, abych z oblíbeného dvojušatého šálku s kávou ocucával hubolepy?

Přesto, se osměluji: „Chtěl bych Arabiku. Z typicky kávové země.“

„Mohl bych nabídnout z Vietnamu,“ snažil se mi úslužně vyhovět prodavač. Nepřijal jsem. Každý pták chválí své peří.

Odkráčel jsem s nepořízenou. Nemívám ve zvyku kupovat zajíce v pytli, natož kávu neznámého složení a divného původu. Kávu, přesypanou z podivného žoku, co třebas zůstal zapomenutý na kávové burze v Hamburku. A pak, co kdyby v koupeném sáčku s kávou byl jedovatý pavouk? Nebo živá ještěrka? V krabicích s banány se to stává. To by byla moje nekofeinová smrt.

Před krámkem jsem se zastavil.

Co blbnu. A co když by tam byla cibetka? Pak by na nejdražší a nejexkluzivnější kávu na světě bylo naděláno.



< Předchozí dílo ve sbírce
Hlasovaní jako ve škole (1 - nejlepší, 5 - nejhorší)Toto literární dílo ještě nebylo hodnocenopřečíst později

Komentáře

Nebyl zatím přidán žádný komentář
Veškerá díla zveřejněná na serveru Pište-Povídky.cz jsou pod právem autorů, tudíž je nelze kopírovat ani jinak využívat bez jejich souhlasu.