Tom si létá jako pták, mně postačí Pontiac!

„Zapíšu tě do autoškoly!“ prohlásil rezolutně Tom.

„Ještě ne, vždyť bych jim nerozuměla...“ mírně jsem prostestovala.

Ale Tom to opravdu myslel vážně. Už jsme spolu debatu na téma řízení vedli několikrát a vždycky nakonec přemlouvání vzdal, ale tentokrát nehodlal ustoupit.

„Řídit se můžeš učit na letišti, tam máš prostoru dost a testy zvládneš, o tom jsem přesvědčen!“

Cestou z obchodu jsme se zastavili u budovy autoškoly. Bylo mi do breku, protože jsem neměla ponětí o tom, co mě čeká a co všechno tady projití autoškolou vůbec obnáší. Strašně jsem se bála toho, že sednu do auta a americký instruktor něco zamumlá a já mu nebudu rozumět. Katastrofické scénaře už se mi rýsovaly v hlavě.

Tom se tedy vydal na průzkum sám. Přišel celý rozzářený. Podal mi knížtičku s pravidly silničního provozu, která byla mnohem tenčí než ta česká a považte, Tom ji dostal úplně zdarma!

„Do téhle knížky se ponoříš, abys měla trochu šajnu, o co jde a potom nastoupíš!“

Prolistovala jsem knížkou, zjistila, že nejméně půlce nerozumím a upadla opět do zoufalství.

„Tome, ale já to opravdu nezvládnu...“

„Je začátek měsíce, od desátého mají rychlokurz. Teda může být i třítýdenní i s jízdami. Ale ty můžeš dělat se mnou.“

„Cože? Já nemusím dělat jízdy s instruktorem?“

„Ne, s kýmkoliv. To si můžeš vybrat,“ klidně opáčil Tom.

„No to je skvělý! To jsem nevěděla. Proč jsi mi to neřekl?“

„Já jsem si tím sám nebyl jistý,“ Tom elegantne vybíral zatáčku před domem.

„Takže já budu chodit jenom na ten rychlokurz a jízdy dělat s tebou?“ potřebovala jsem se ujistit.

„Jo, jenom pět dní. Začíná to v pondělí, desátého,“ Tom zabouchl dveře u auta a šli jsme domů.

Smířila jsem se s tím, že se autoškole nevyhnu. Postupně jsem se propracovávala knížkou, překládala neznámá slovíčka (a že jich bylo!) a psychicky se připravovala na první styyk s americkou mládeží a instruktorem.

Tom s Kristýnou mě dovezli do autoškoly. Oba se mnou dokonce šli dovnitř. Tam nás přivítal moc milý pan instruktor – Mr. Bean. Narozdíl od připitomnělé postavy známé komedie, byl pan učitel staršího věku a vypadal moc mile. Moji ochránci odešli, přispěchalo ještě pár opozdilců a začal kurs. Mr. Bean vyvolával jména podle seznamu a chtěl, abychom se hlásili, aby si mohl poznamenat, kdo je přítomen. Nemohla jsem pochopit, proč to milí studenti pořád pletou a nejsou schopni kývnout nebo něco říct, když zazní jejich jméno. To my, zvyklí na české „ZDE!“...

Mr. Bean nás seznámil s učebním materiálem a ukázal nám, že u otázek na nečisto, které jsou umístěny na posledních stránkách knížky, jsou také v závorkách uvedena čísla stránek, kde najdeme příslušnou odpověď. Nebylo nic lehčího!

Chodila jsem na kurs každý den, od šesti do osmi večer. Mr. Bean nám vždy zadal určitý počet otázek a ty jsme si museli doma připravit. Každý večer nás z nich zkoušel. No, ono to nebylo klasické zkoušení, šel prostě podle nám předem přidělených čísel a my jsme téměř jednoslovně odpovídali. Byla jsem na sebe trochu pyšná, když i rodilí Američané nerozuměli otázce, zatímco já už jsem měla odpověď připravenou. V ČR bych byla okamžitě prohlášena za šprta nebo něco podobného. Tady jsem si získala obdiv jak instruktora, tak spolužáků.

O přestávce ke mně přišel Mr. Bean.

„Ty jsi zvyklá se učit, viď? Odkud že to jsi?“

„Z České Republiky, pane instruktore.“

„Aha, tam jsem se, pravda, nikdy nedostal, ale v Evropě jsem párkrát byl. Je na tobě vidět, že se to opravdu naučit chceš. To víš, učil jsem celý život, tak už snad něco poznám.“

Vzpomněla jsem si na svého milého pana učitele ještě z dob, kdy jsem chodila v ČR do hudebky. On sám také nějaký čas pracoval jako učitel v autoškole a právě vždy vzpomínal na to, jak to byla nejvděčnější doba jeho učitelování, protože v autoškole žáci „chtějí“. Chtějí sami od sebe a podle toho se také mění jejich přístup.

            Usmála jsem se na Mr. Beana a šla se připravit na náš oční test. Mr. Bean totiž přinesl takový přístroj, který měl překontrolovat kvalitu našeho zraku. Hláskovala jsem písmena anglické abecedy, která naskakovala na mini displayi a prošla na jedničku.

Můj týdenní kurs se chýlil ke konci a já jsem si zkoušela test nanečisto. Udělala jsem chybu asi ve dvou odpovědích. V poslední den kursu jsme opět psali test, ale tentokrát se musel odevzdat instruktorovi, který ho hbitě oznámkoval a pouštěl nás domů. Zbytek třídy se vracel po víkendu, já jsem však vyrážela do víru amerického „trafficu“.

„Tady, Daniko, máš tam jen jednu chybu, to je skvělý! Tak hodně štěstí s řízením! A měj se moc hezky...“

Přestože jsem s Mr. Beanem strávila jenom pět dní, přišlo mi to najednou skoro smutné se s ním teď loučit. Nicméně jsem mu poděkovala a tradá domů. Čekal mě ještě stále test pravý, který se musel jít splnit na dopravní úřad.Tom mě tam vzal hned následující pondělí, prý dokud to ještě mám čerstvě v hlavě.

            Vše se psalo na počítači. Měla jsem časový limit na každou otázku, což mě dost znervózňovalo a také jsem si byla vědoma chyby, kterou jsem spáchala právě z tohoto důvodu. Celkově jsem udělala test na 87%. Asi za pět minut mi paní za přepážkou podala papírek s razítky a podpisy a také chtěla podpis můj. Byl to tzv. Prozatimní americký řidičák! Měla jsem dovoleno řídit osobní auto (s klasickou nebo automatickou převodovkou), ovšem v doprovodu řidiče staršího jednadvaceti let. To samozřejmě Tom splňoval a tak začal můj trénink.

            Tom vyjel z garáže svým sporťákem – Pontiacem. Nevěřila jsem svým očím. Bylo to jeho úplně první nové auto, které si kdysi koupil. Dost ho šetřil, vypadalo jako nové.

„Tak, Snoopy,“ (tak „nosatému“ autu říkal) „zase se po čase projedeš.“

Všichni jsme jeli ten den na letiště a já jsem trénovala. Nejdřív s Tomem, potom sama... Snoopy byl v automatu a tudíž jsem se nemusela vůbec strachovat o žádné řazení.

            Trénovali jsme asi dva týdny, nejen na letišti, ale i po okolí a také na dálnici, kde jsem byla, pravda, značně nesvá. A nastal den D. Zaparkovali jsme Snoopyho před  dopravním úřadem a čekali ve frontě asi patnáct minut. Byla jsem přidělena nějaké paní a ta mě poslala zpátky na parkoviště, abych se šla připravit. Auta se řadila do pomyslného zástupu. Nejdříve mi instruktorka zkontrolovala světla, blinkry a klakson (také vám to připomnělo českou klasiku: „Stěrače stírají! Odstřikovače odstřikují!...“?) a potom přisedla do mého auta jako spolujezdec. Měla jsem zapnutý pás, zrcátka srovnaná, tak snad je všechno „ready“. Musela jsem udělat levou zatáčku a předvést paralelní parkování. Toho jsem se bála nejvíc, ale věděla jsem, že snad když budu mít tuto část za sebou, už to všechno ostatní zvládnu. Tolikrát jsme s Tomem trénovali jejich milé „parallel parking“, ale moc skvěle se mi nepovedlo. Vzdychla jsem a na pokyn paní vedle mě jsem se rozjela z parkoviště pryč. Jeli jsme do nějaké vilové čtvrti, kde jsem musela na nečekaný pokyn zabrzdit, zacouvat a odbočovat, až jsme se zase dostaly zpět na parkoviště. Paní mě ještě pochválila a řekla, že si mám odnést papír, který mi podala, k přepážce a tam mi vystaví řidičský průkaz.

„Yes!“, zasykla jsem si a s úsměvem pádila k Tomovi.

            U pultíku mě vyfotili a obdarovali dalším papírkem, tentokrát pravým řidičským průkazem, ovšem zatím ne v té finální podobě. Ten mi přišel o týden později poštou. No, a jakmile máte americký řidičák, stáváte se prostě Američanem. Tady je totiž něčím, jako je občanský průkaz v ČR.

            Když nepočítám všechny ty nervy, tak mě americký řidičský průkaz vyšel asi na $150.00. A jelikož koruna posiluje, snadno si spočítáte, že za tu stejnou částku bych v ČR pořídila možná tak tu knihu, ale kurs rozhodně ne.

            Takže: „... dva roky jezdím bez nehod, s větrem se honím o závod. Na moje obutí je spolehnutí a motor má vždy správný chod!“