2.kapitola - Email

            Proč by psala mé matce, to jsem úplně nechápala.

Věděla jsem, že bych neměla, ale vlastně, co když se ten email týká mě. To bych snad mohla. Ne, je špatné někomu číst, cizí emaily, ale zas na druhou stranu – možná je to něco důležitého.

            Znovu jsem se podívala na Jan a ujistila se, že doopravdy spí. Pomalu jsem otevřela email pro mou adoptivní matku.

Nechápala jsem to. Co se mám dozvědět? Kdo ostatní? Je čas? Co to má znamenat? Kdo je Sofia? A jak to, že my Janet zatajila své skutečné jméno?

Hlavou mi proudili miliony otázek. Přepadl mě neskutečný zmatek. Její jméno znělo jižansky, ale je blondýna – to poukazuje na to, že je ze severu. Kdo doopravdy je?

Už jsem nechtěla spát. Musela jsem přemýšlet. Jen mi to nešlo. Měla jsem pocit, že mi praskne hlava. Nějak mi nešlo urovnat si myšlenky. Zkusila jsem si vzít i prášek na spaní, ale ani ten mi nepomohl od přemíry otázek. Čas mi naštěstí ubíhal rychle. Připadalo mi, že sedím na posteli minuty a ne hodiny. Minuty se proměnili ve vteřiny, které netrpělivě pobíhaly po displeji budíku.

Bylo pět, když jsem se rozhodla vstát a jít se proběhnout. Zastavila jsem se na pláži. Zula jsem si boty a vnímala jen slabé šumění vlnek a mé nohy bořící se do vyhřátého písku. Posadila jsem se k břehu moře a nechal si vlnkami šimrat chodidla. Po chvíli jsem přestala vnímat cokoli ostatního, zamřela jsem oči a nechala slunce aby si pohrávalo s mým obličejem.

            Čas pro mě v tu chvíli nebyl důležitý, nechtěla jsem jít na ten pohřeb, nechtěla jsem se loučit s otcem. Chci, aby žil, proč to tak nejde.

Něčí stín mi zakryl obličej. Otevřela jsem oči, abych viděla viníka. Byl to Deren. Poprvé jsme se setkali před rokem, když jsem nastoupila na zdejší univerzitu. Byli jsme si podobní, i on nejraději běhal spolu s rozbřeskem.

,,Ahoj Derene.“pozdravila jsem ho.

,,Ahoj.“ Pozdravil svým omamujícím, sladkým hlasem.

Jeho černé vlasy se zatřpytily při svitu ranního slunce.

Prohlížel si mě svýma tmavýma, výraznýma očima.

,,Mrzí mě to.“

,,Takže už to taky víš.“ vyslovila jsem spíše jako ujištění, než přímou otázku.

,,Jo, drby se na škole šíří rychle.“povzdechl si a sedl si vedle mě.

            Deren pocházel ze skvělé rodiny, jeho otec byl prosperující právník a jeho matka podnikala přes internet.

Jeho rodiče by mu dopřáli cokoliv. Možná i proto má skvělé auto a patří přední třídy té směšné školní hierarchie. Byl to sportovec, proto byl na škole tak ceněný, naštěstí nebyl namyšlený, tak jak by se od něj dalo čekat.

Já do té třídy nepatřila, ale věděla jsem, že se tam můžu kdykoliv dostat, jen jsem nechtěla. Kdybych se totiž bavila více s lidmi ze stejného, nebo vyššího ročníku mohla bych také patřit mezi školní elitu. Jenže já se nechtěla vzdát svých mladších přátel. Ti rozumní tohle školní rozdělení ignorovali, ale jak říkám pouze ti rozumní…

,,Kdepak je ta moje oblíbená vtipná Vici?“ podotkl se smíchem Deren.

,,Asi utekla.“odpověděla jsem se sarkasmem v hlase.

Chytil mě okolo ramen.

,,Víš, když jsem tě tu vyděl poprvé, řekl jsem si…“

,,Řekl sis;Bože můj to je zoufalec.“usmála jsem se, konečně úsměvem, který jsem nemusela hrát. Bylo to upřímné. Tohle uměl jenom Deren.

,,Ne, vlastně jsem si řekl: Bože, to je kočka.“zasmál se.

,,Ale,“pokračoval,,Hlavně jsem poznal, že jsi takhle šťastná a řekl jsem si, že nechci nikdy dovolit, abych ji viděl nešťastnou.“ Podívala jsem se mu do tváře, věděla jsem, že to myslí vážně.

,,To sis opravdu řekl, že jo?“přikývl.

,,Jo,“vzdychl si. ,,Až do teď se mi to dařilo. Nikdy předtím jsem tě nevyděl nešťastnou.“

,,Některý věci holt uměj člověka zničit, já vím, díky Derene, moc jsi mi pomohl.“

,,S radostí a nezapomínej, vždycky bude platit to moje; ,,Odvážní lidé možná nežijí věčně, ale…“

,,…ale lidé bez odvahy nežijí vůbec.““doplnila jsem ho.

,,Přesně tak, nikdy na to nezapomeň.“

,,Viki nemam s tebou jít na ten pohřeb?“

,,Ty by si to pro mě udělal?“

,,Pro tebe?Všechno.“Usmál se.

,,Máš dneska volno?“

,,Jo, neboj vyzvednu tě.“

,,Nějak se ochladilo co.“

,,Hm, je ti zima?“

,,Jenom trochu.“

,,Neměla sis brát jenom tílko.“pokáral mě.

,,Taky sem nečekala, že by sluníčko zalezlo.“sundal si svou mikinu, kterou mi podal.

,,Díky.“Přiznám se, ta mikina mi docela bodla.

,,Není za co.“

,,Nechci tam, nechci se loučit s otcem.“povzdychla jsem si. Chytil mě pevněji.

,,Viki, musíš tam jít, je to důležité.“

,,Vím, půjdu, ale nechci. Mám pocit, že když přijdu na poslední rozloučení, bude moje chyba, že zemřel.“

,,To si nesmíš říkat. Snaž se myslet pozitivně.“

,,Snažím se, ale je to těžké.“

,,Vím jak to myslíš. Když jsme se tenkrát s bráchou vybourali, byl jsem na dně.“

,,Kdybych řídil, já žil by, to já sem měl sedět na místě řidiče. To já měl zemřít.“ Do jeho klidného hlasu se vkradla hysterie, jako vždy když mluvil o jejich hrůzostrašné nehodě. Jeho starší bratr při ní zemřel. Bylo to před dvěmi lety, stále si to bral za vinu. Věděla jsem, že si nikdy neodpustí. Cítila jsem se strašně proto, že jsem mu to připomněla.

            Bylo to tu zase, ten jeho mrtví, zoufalý pohled. Z úst mu vycházelo jen tiché kvílení. Pevně jsem ho chytila za obličej.

,,Ššš, to bude dobrý.“uklidňoval jsem ho. ,,Musíš být silný, vzpomeň si na to co jsi mi říkal. Derene, dýchej. Derene! Nevzdávej se…“

,,Je tam, všude je krev, brácho promiň, odpust' mi“

,,Derene! Uklidni se, život je boj, tak bojuj, nepodléhej svému strachu!“uklidňovala jsem ho, takhle můžete Derena vidět jen málokdy, většinou se směje. Za chvíli se dostane z toho transu a bude jako před tím. Doktor říká, že je to normální. Hlavní je, abychom mu pomohli vrátit se zpět.

            Udýchaný se vrátil do reality.

,,Stalo se to zase, že jo?“smutně jsem přikývla.

,,V poslední době se to zhoršuje, asi vím, že se stane něco špatného.“