Všichni jsme zvědavci, nebo ne?

Zvědavost je úplně normální lidská vlastnost. Prý. Přiznám se, že jsem hrozně zvědavá. Nesnáším, když někdo něco nakousne a nedopoví se slovy: „To ti nemůžu říct.“

„Ale já to přece nikomu neřeknu,“ namítám, nicméně se stejně to nejzajímavější nedovím. Někteří lidé si na tom vyloženě zakládají a dělají tajemné, přestože vědí, že je ti druzí za to budou nenávidět. Jeden můj kamarád je přesně tenhle typ člověka. Neustále se šibalsky usmívá se slovy: „Nemůžu vám to říct, byl by to hrozný šok!“ Když už se tato situace opakovala poněkolikáté, rozhodli jsme se ho spolu s ostatními ignorovat a místo vyzvídání jsme předstírali nezájem. Musel vědět, že to děláme naschvál, ale našeho škemrání, o které mu přece tak jde, se nedočkal. Nakonec celý ten příběh, z něhož jsme měli mít hrozný šok, vybalil bez okolků.

Když se stála na zvědavost fronta, naše sousedka si nejspíš byla třikrát přidat, až si kvůli tomu zapomněla vzít alespoň hrstku soudnosti. Bydlím na poklidné ulici na konci města, kudy za den projede pár aut a sousedé odchází do práce a zase se z ní vracejí domů. Paní odnaproti tato poměrně nudná a stále se opakující každodenní rutina připadá tak zajímavá, že neváhá stát celé dny u okna a pozorovat „dění“. Myslím, že brzy neuvidí nic, protože si u okna do ulice vystojí dolík. Když se setmí, zatáhne žaluzie, asi s úmyslem být nenápadná. Jenže to by si musela zhasnout světlo! Takhle můžeme z večerní ulice mávat na její siluetu v okně. Jakmile sousedku potkáme a dáme se do řeči, začne vyzvídat, protože samozřejmě nevykouká všechno. „Tuhle, když jsem myla okna, jsem si všimla…“ začíná obvykle její věta. Vlastně nedělá nic jiného než že myje okna, věší záclony a v létě pořád dokola okopává záhonek před domem, zatímco květiny v zadní části domu se péče zřejmě nedočkají. Za domem se totiž nic neděje.