Kniha: Robin Kyber a tajemná postava z chatu

Ukázka z knihy:

Najednou se ozvalo hlášení.
„Prosím studenta Robina Kybera, aby se ihned dostavil do ředitelny!“
„Teda páni,“ užasl Brian. „To už jsem hodně dlouho neslyšel. Za prvý bych chtěl říct, co ti může chtít, a za druhý, on tu Simple není?“
„Mě to taky docela zaráží,“ prohlásil Robin. „Obojí. No nic, já teda vyrážím. Hezky se tu holčičky a chlapečkové bavte. I ty Hilary. Jo, je to docela sranda.“
Tu poslední větu dodal, když uviděl její výraz. Nutno říct, že po něm skoro hodila talířem.
Robin došel až do ředitelny. Opět dostal možnost popovídat si s panáčkem, který pouštěl lidi dovnitř. Tentokrát to na něj zkusil stařeckým hláskem.
„Ó panáčku, jsem Rudolf Simple, tatínek Kryštůvka.“
„Upozorňuji návštěvníka, že mám také kameru a nevyhodnotil jsem ho jako starce, natož otce pana ředitele,“ řekl panáček.
„Ou, aha,“ srovnal se Robin. „Já tě zkoušel, ne? Sranda, víš co? Jsem Robin Kyber, ředitel mě očekává.“
„Vstupte, pane,“ pustil ho panáček.
„Jsem tu tak často, že bysme si skoro mohli začít tykat,“ podotkl Robin.
„Na to nejsem naprogramován,“ oznámil panáček a otevřel dveře.
„S tebou neni sranda,“ řekl. „Ale stejně to budu zkoušet dál.“
Prošel dveřmi až do ředitelny, kde objevil ten stejný mrzutý obličej.
„Posaďte se,“ vyzval ho chladně Simple.
„Zdravíčko, pane Kybere, jakpak se máte? Nedal byste si kávu?“ přeříkal Robin.
Ředitel na to jen tázavě koukal.
„Sarkasmus,“ vysvětlil. „A velmi rád tu jsem místo večeře, takže díky.“
„Musím s vámi probrat jednu důležitou věc.“
„Takže ty slevový kupóny na dovezenou pizzu mi jsou asi k ničemu,“ napadlo ho.
„Kdybych s vámi chtěl někdy jíst pizzu a koukat na televizi, muselo by se tu mluvit klingonsky,“ prohlásil Simple.
„Hezky!“ ocenil ho Robin. „Už jste se ode mě něco naučil. A sledujete Star Trek. Bezva.“
„Nicméně,“ pokračoval. „Dnešní situace se tak trochu podobá té před rokem, čili je znovu na místě, abyste tu přes Vánoce zůstal.“
„Hou, hou, hou,“ zadržel ho. „Rozhodně to není jako před rokem. Já vím, Riddle Genius je zase venku a má na mě ještě větší pifku, ale tentokrát mě tu neudržíte ani párem volů. Přišla vám ta metafora dostatečně jasná?“
„Jistě,“ přikývl Simple. „Ale pro vaše bezpečí…“
„Ne, ne, ne, nepřesvědčíte mě,“ stál si za svým. „Chápu, že to myslíte dobře, ale chci odjet na Vánoce domů, i když je to nebezpečný. Je dobře, že vám na mně záleží, znamená to, že jste člověk, ale musím odjet, prostě musím.“
„Měl bych respektovat vaše rozhodnutí,“ přiznal Simple. „Už jste dokázal, že máte odvahu. Ale rozhodně na sebe dávejte pozor a noste svou všeměnivku stále u sebe. Umíte s ní totiž vážně věci.“
„To budu,“ slíbil Robin a vstal ze židle. „Díky moc. Teda, vážně se tu asi bude mluvit klingonsky, když už vám děkuju. Tak nashle.“
„Nashle,“ rozloučil se Simple.
Robin se vydal rovnou pryč, protože postavička se bez zvonku neobjeví. Nakoukl do velké síně, jestli tak jeho kamarádi ještě jsou. Ale nebyli. Vykašlali se na něj. Ale ono, po všech těch návštěvách, co už u Simplea absolvoval, se není čemu divit, že čekali trošku delší trvání.
No nic. Otočil se a vydal se za nimi do společenské místnosti, ale jestli nebudou ani tam, tak už ho to asi vážně dost nakrkne. Naštěstí byli.
Ale byl tam ještě někdo. Michael Moredan.
„Tady jsi!“ zaregistroval ho a hned se k němu vydal.
Za ním šel malý zrzounek.
„Takhle by to dál nešlo, káámo,“ šťouchal do Robina prstem. „Jestli si myslíš, že můžeš chodit na vyučování, ale na tréninky ne, tak to se šeredně pleteš. Ani nevíš, jakou máš kliku, že hrajeme až po Vánocích, ale zato rovnou se Sporťákama. Dochází ti, co je to za problém? Tenhle víkend hrál Svasil proti Umíkům, pokud jsi to vůbec zaregistroval, a jsou dost ve formě. Jestli na tom nebudeme stejně, tak nás roznesou. Chápeš to?“
„Jasně, že to chápu,“ přikývl Robin. „Promiň, Michaele, jo? Úplně jsem na to zapomněl. Od zítřka budu chodit vážně pravidelně. Dobrý?“
„Jo, dobrý,“ řekl Michael a trochu se sklidnil. „Máš štěstí, že tě potřebuju. A mimochodem, tohle je náš novej náhradník.“
Vystrčil před sebe malýho zrzounka.
„Je to Ron Middler a i když si to ani on sám nepřipouští, je fakt dobrej.“
„Ale, Michaele, bez urážky, ale je malej,“ namítl Robin a pořád po Ronovi pokoukával. „Vždyť on nebude mít šanci, když ho…no víš co.“
„Tak za prvý, ty taky nejsi král výšek,“ začal Michael. „A za druhý, je neuvěřitelně rychlej a obratnej, což už se v Throwboltu skoro nepočítá. Vážně, já ho viděl a on na to má. A jestli chceš zpochybňovat moje rozhodnutí, tak se můžeme rovnou rozloučit.“
„Ne, jasně, že ne,“ zavrtěl hlavou Robin. „Tak, vítej na palubě, Rone.“
„Díky,“ rozzářil se.
„Čau zejtra.“
„To bych ti doporučoval,“ oznámil Michael.
Robin se vydal za svými kamarády, kteří ho ani nepřišli zachránit.
„Je na tebe hodně naštvanej?“ zeptala se Hilary.
„Taky jste mi to mohli říct,“ vynadal jim.
„Ale to by pak nebyla žádná sranda, kámo,“ usmál se Brian.
„Sranda bude, až mě tim naštveš,“ usmál se Robin.
„Co ti chtěl Simple?“ zeptala se Amber.
„Chtěl mě tu zase zadržet přes Vánoce, ale tentokrát se mu to už nepovede.“
„A nebylo by to bezpečnější, kdybys tu zůstal?“ napadlo Hilary.
„Já tady nezůstanu za žádnou cenu a to z několika důvodů. Za prvé, nesnášim školu, a ty další důvody jsou v podstatě alternativy toho prvního.“
„Měl bys na sebe trochu myslet,“ poznamenala Zoe.
„Jestli bude chtít Riddle zaútočit na mě nebo na Katii,“ řekl a sundal si z prstu svůj všeměnný prsten. „Bude se muset dostat přese mne a mojí mocnou všeměnivku.“
Ve dvou prstech ji nadzvedl a všem ukázal. Jenže mu z těch prstů vyklouzla a po pár neúspěšných pokusech na chycení, dopadla na zem a zakutálela se pod sedačku.
„Ale to ne!“ vykřikl Robin a hned se ji tam snažil najít. „Pošoupněte s tim někdo! TAK DĚLEJTE!“
„Jsi na ochranu rozený terminátor, kámo,“ poznamenal Brian.


počet stran: 292